Macíkova cesta IV. – Vysokoškolák visí sto metrů nad Stockholmem obličejem dolů a rozjímá nad významem pisoáru

„Toužím zjistit, jestli se i v zemi s jedním z nejlépe hodnocených vysokoškolských systémů na světě budu muset učit zpaměti názvy německých novin z 19. století. Rád bych upgradoval svou angličtinu, aby nezněla jako projev Miloše Zemana před Evropským parlamentem, a taky bych si chtěl rozšířit své sívíčko i o něco jiného než o obskurní letní brigády typu uklízení studentských kolejí,“ psal jsem před rokem v motivačním dopise doplňujícím přihlášku na Erasmus. Tehdy pro mě ty věty představovaly jen vyprázdněné fráze, kterými jsem se snažil nepříliš originálně obloudit koordinátora zahraničních pobytů. Po čtyřech měsících ve Stockholmu ale můžu říct, že se mi všechna zmíněná přání splnila. A navíc jsem sesbíral spoustu rádoby vtipných postřehů, které budu snad jednou předčítat vnoučatům. Tady je jejich poslední várka.

Země transparentní politiky a hudebních masakrů

Ani v druhé polovině semestru mě Švédsko nepřestává překvapovat. A teď nemyslím útok v ulici Drottninggatan, který jsem bohudík propásl v univerzitní knihovně daleko od všeho dění, což však kolegyni z Babišových novin nebránilo ocitovat mě v online reportáži jako hlas lidu, přestože jsem toho věděl stejně jako ona. Ale zpátky k věci. Při prohlídce parlamentu, který se skládá ze sedmi budov propojených podzemními chodbami a leží v turisticky nejatraktivnější stockholmské čtvrti Gamla Stan, se nachomýtám do zasedací místnosti, kde právě část poslanců o něčem rokuje. Voliči tady mohou zákonodárce kdykoli zkontrolovat. Veškerá jednání totiž bývají přístupná veřejnosti. Švédové taky dobře vědí, kolik který politik bere, protože stejné transparentnosti podléhají i jejich platy. Možná právě proto přišlo při minulých parlamentních volbách k urnám 85 % obyvatel. Aby seděl jeden člověk zároveň na židli ministra a poslance, nebo si nechal jak křeslo poslance, tak funkci městského zastupitele? Sorry jako, vyloučeno. Co by na to asi říkal strýček Andrej… „Podobný zákon by v Česku neprošel,“ žertuju s průvodkyní. Její udivený výraz naznačuje, že netuší, jak to chodí u nás na východě. Samozřejmostí je ve švédském parlamentu genderová vyváženost (44 % osazenstva jsou ženy), která ale není výsledkem žádných předepsaných kvót. Na závěr se kdosi ptá, z čeho žije královská rodina. „Z našich daní. Platíme třicet korun ročně, za což bychom si sice mohli dopřát jedno espresso, ale už jsme si tu na monarchii tak nějak zvykli,“ odpovídá průvodkyně.

V některých věcech ale Švédové budí spíš rozpaky. Solidnímu hypu se tady těší soutěž Eurovize, přehlídka adeptů na popové rychlokvašky, kterou v roce 2014 vyhrála rakouská vousatá bytost s pseudonymem Conchita Wurst. Švédsko v Eurovizi zvítězilo šestkrát a Melodifestivalen, konkurz, v němž Švédové vybírají reprezentanta pro aktuální ročník, si posledních osmnáct let drží status nejsledovanějšího televizního programu v zemi. Nejvíc mě ale děsí, že tuhle kýčařinu nekriticky obdivuje i můj spolubydlící Kursat. Zatímco on dokáže vyjmenovat všechny bizáry, které se v soutěži za dobu její existence vyskytly, já si při slově Eurovize vybavuju jen výprask, který v show sklidila česká kapela pro dolních deset milionů pojmenovaná po oděvu, bez něhož se ve Skandinávii neobejdete. Kursat by dovedl o Eurovizi vyprávět dlouhé hodiny, a to bez jakékoli známky ironie. Ve chvíli, kdy se mě a Belgičanku Lotte zase jednou pokouší do tajemství Eurovize zasvětit, máme co dělat, abychom udrželi poker face. A to mě chtěl chudák Turek potěšit písní mých krajanů, Marty Jandové a Václava Noida Bárty, která dokonce patří k jeho favoritům. Mně ji stačí slyšet poprvé a snad i naposled.

Leninova třetí noha a genderově korektní Velikonoce

Protože s Lotte se oba okázale ofrňujeme nad mainstreamovými řachandami a jsme přesvědčeni o vysokých hodnotách našich kulturních kapitálů, vydáváme se raději do muzea moderního umění sídlícího na ostrově Skeppsholmen. Když jsem jel na gymplu se třídou do Vídně, galerii Albertina jsem coby správný pubertální ignorant jenom proletěl. Mnohem víc nás, kluky a holky z malého města, tehdy zajímaly hranolky v přilehlém McDonaldu. Teď se ale stylizuju do role vysokoškolského intelektuála a musím tak demonstrovat svůj zájem o světové kulturní dědictví. Nasazuju tudíž znalecký pohled a tvářím se, že hledám hluboké poselství v obrazu Salvadora Dalího s názvem Záhada Viléma Tella. Co chtěl ale slavný surrealista sdělit malbou postavy nápadně připomínající Lenina, která má na jedné končetině ženský podvazek, a které z holého zadku trčí třetí noha, pro mě skutečně zůstává záhadou. Dalí prý prohlásil, že věří, že publiku bude všechno jasné, ale kdyby někdo chtěl, tak ať se mu ozve a on mu svým vysvětlením ještě víc zamotá hlavu.

Pokračujeme do místnosti plně zasvěcené sbírce ready-madů Francouze Marcela Duchampa. Jo, to je ten týpek, co se podepsal na pisoár a pak mu to vystavili v galerii. Kromě proslulé Fontány, jak se označkovaný záchod jmenuje, najdete ve stockholmském muzeu i další skvosty tohohle provokatéra. Na zdi visí třeba lopata nebo reprodukce Mony Lisy s přikreslenou bradkou a knírem. Duchamp se těmihle psími kusy snažil ukázat, že o tom, co považujeme za umění a co ne, rozhodují diváci, nikoli autor. Když v další části Moderna Museet objevujeme čtyři žebříky opřené o zeď, ptám se Lotte, jestli jde o uměleckou instalaci, nebo náhodné seskupení náčiní, které tady zapomněli opraváři. „Teď jsi mě trochu znejistil, ale vsadila bych se, že to bude jeden z exponátů,“ reaguje po dlouhém zamyšlení.

Lotte je názornou ukázkou toho, že většinu mých stockholmských přátel tvoří dívky, což považuju za slušný pokrok vzhledem k tomu, jak jsem se ještě na nižším gymplu styděl děvčata oslovovat. Ani jedné z kamarádek si však o Velikonocích netroufám předvést oblíbenou českou tradici. Jednak nechci zpřetrhat naše těžce vydobyté vazby a taky se bojím, že bych ve feministickém Švédsku za sešlehání ženské zadnice tatarem skončil v poutech. Představte si ty titulky v místních bulvárních plátcích: Neslýchané! Český zvrhlík vytáhl prut na nebohou studentku! „Já to nechápu. Takže vy nás zbijete a za odměnu dostanete obarvená vařená vejce? Proč bychom si to měly nechat líbit?“ pokládá Řekyně Christie logický dotaz. „Netuším. Některé Češky si to užívají, jiné tenhle zvyk nemůžou vystát. Kluky to většinou baví, ale já popravdě mrskání taky nesnáším a mnohem radši bych se zmaloval máminým make-upem a převlečený za čarodějnici somroval u sousedů sladkosti, jak to dělají švédské děti. České Velikonoce mi vnucují roli machistického alfa-samce, ve které se necítím autenticky,“ rozvíjím úvahu, za kterou by mě česká hospoda zfackovala, ale katedra sociologie pochválila.

Strmý pád a rychlá smrt

Kursat si velikonoční prázdniny moc neužívá. Jeho spoluobčané totiž v té době hlasují v referendu pro ústavní reformu, která v Turecku dost možná nastolí diktaturu. Kursat do poslední chvíle věří, že všechno dobře dopadne, takže když se k němu novinky dostávají, jeho první věta zní „this is really fucked up“. „Bylo to tak těsné a rozhodly i hlasy lidí žijících v Belgii nebo v Německu. Co ti do toho mají co mluvit? Erdoganovi se podařilo přesvědčit část Turků, že Evropa je nenávidí. Používá náboženství ke stmelování společnosti, ukazuje na Evropany, říká ‚podívejte, vždyť oni muslimy ve svých zemích nechtějí‘ a pak jednoduše označí Evropskou unii za nepřítele Turecka. Když ti chybí vzdělání a z médií neslyšíš nic jiného než tuhle propagandu, pak snadno uvěříš, že Erdogan jako silný vůdce ochrání Turky před zlým západem,“ komentuje zklamaně situaci. Sám pochází z malého města ve východní části země, kde mnoho obyvatel rozšíření prezidentových pravomocí podporovalo, ale jeho rodinu si politik uvažující o znovuzavedení trestu smrti naštěstí nezískal.

Jako hodný rodič, který chce ukonejšit uplakané dítě, se Kursata snažím od neveselých událostí v Turecku odvést k jiným myšlenkám, a proto mu ve slabší chvilce slibuju, že navštívíme stockholmské centrum adrenalinu Gröna Lund. Na počátku května, kdy už i ve Švédsku teploměry konečně ohlašují jaro, se tak společně vracíme do mladých let a procházíme branami lunaparku postaveného v romantických kulisách ostrova Djurgården. V kapse mi šustí igelitový pytlík, který jsem si vzal pro případ, že by můj žaludek neschvaloval to, co hodláme provádět, a v uších mi zní všudypřítomný vřískot ostatních návštěvníků. Protože jsem od přírody poseroutka, přemlouvám Kursata, abychom si na rozjezd vybrali atrakci, na které nebudu viset vzhůru nohama. Startujeme tak s řetízkovým kolotočem, s nímž ovšem stoupáme až do výšky 120 metrů nad zemí. Jakmile se s na řetězu zavěšeným dvojsedadlem začínáme točit kolem stožáru, který by nás měl údajně udržet, řvu jako zpěvák heavymetalové kapely, a to obzvlášť ve chvílích, kdy se do nás opírá protivítr. Při pohledu dolů mám celý Stockholm jako na dlani a říkám si, že bych možná radši umíral při ztroskotání dole kotvící jachty než tady ve vzduchu. Taky lituju medvědy a losy obývající přilehlý skanzen, protože při poslechu mého křiku se jim musí ježit chlupy. Postupně tomu šílenému točení přicházím na chuť, ale to už se snášíme dolů, abychom uvolnili místo dalším zájemcům.

Zvažuju, že bych u další horské dráhy podporoval Turka jenom zdola, ale asi bych pak vypadal jako dezertér prchající z boje. A protože sáček v mé kapse stále zeje prázdnotou, nechávám se přemluvit na stroj s názvem Ikaros pojmenovaný podle postavy z řecké mytologie, která se zřítila do moře a utopila se. Zážitek, na který do smrti nezapomenete, si zrovna zakoupila matka se dvěma asi jedenáctiletými dcerkami. Jedna z nich ale propuká v pláč a hodlá zůstat dole. Nakonec to vzdává celá rodinka a na řadu se tak dostávám já a Kursat. Usedám na jedno ze šesti míst a paranoidně kontroluju, jestli všechny bezpečnostní konstrukce a pásy fungují. Za chvíli se totiž stanou jedinými zábranami, které mě budou dělit od jisté smrti. Šestisedačka se rozjíždí a zastavuje se až 100 metrů nad městem, na jehož panorama s nostalgií naposledy zírám. Co když ho už nikdy nespatřím? Kovová ručka kousek nad námi se přemísťuje z pravé strany na levou a my se společně s ní přesunujeme do polohy břichem a obličejem dolů. Kursat si prozpěvuje skladbu What A Feeling z filmu Flashdance. Normálně by mi jeho hlas mutujícího pubescenta zvedl mandle, ale v této limitní situaci se přidávám. Vzápětí se Ikaros rozjíždí a my se podobně jako antický hrdina vrháme rychlostí 90 kilometrů za hodinu směrem k mořské hladině. I kdyby se mi v těch pár sekundách letu udělalo nevolno, igelitový pytlík bych vytáhnout nestihl, natož abych se do něj zvládl trefit. Taky míváte ty noční můry, v nichž padáte střemhlav z mostu? Přesně tak se v následujících několika vteřinách cítím. Jenomže tohle není zlý sen, z něhož se těsně před dopadem probudíte. Zastavuje se mi srdce a ječím hrůzou. Když už si myslím, že se dole rozplácnu jak přejetý ježek na silnici, vracíme se do původní polohy, přistáváme a všechno trápení rázem končí.

Epilog hluboký jak internetové motivační citáty

Snímek liduprázdné cesty uprostřed tajemné divočiny vedoucí k hlubokým lesům, rozvodněným bystřinám a majestátním vrcholkům hor prohnaný tím nejvíc vintage filtrem, jaký si dovedete představit. A do středu fotky je jako do kamene vytesané nějaké strašlivě oduševnělé moudro. Přesně tenhle typ inspirativních obrázků kolujících po facebookových zdech nenávidím, takže své vyprávění rozhodně nechci uzavřít v podobném duchu. Trochu patetických řečí si ale neodpustím. Erasmus mi ukázal, že bych se pořád neměl schovávat do své šnečí ulity, ve které se pochopitelně cítím pohodlně. Jako spousta lidí těžce snáším náhlé vybočení ze zajetých kolejí, ale zároveň chápu, že jen tímhle způsobem můžu vstřebávat různorodé vlivy, poznávat nové lidi a i sám sebe. Člověk při tom občas zažívá záchvaty paniky jako na té proklaté horské dráze, ale to nemění nic na tom, že by to měl zkusit. Jedna bývalá erasmačka mi před odjezdem řekla, že se jí po návratu z půlročního pobytu v zahraničí špatně vracelo do její původní reality. Těžko soudit, co za pár týdnů čeká mě. Snad kvůli nedostatku nevšedních dojmů nebudu jen sedět ve svém kamrlíku a tupě zírat do stropu jako feťák, který nedostal dávku.