Nejnovější

Macíkova cesta III. – Erasmák sáňkuje se psím spřežením, potí se v sauně a mrzne v ledovém jezeře

Ilustrace: Radoslav Penkov

Internety nedávno zaplavila anketa, podle níž studenti napříč kontinenty zvolili jako čtvrté nejlepší studentské město Brno. Jakmile jsem to zjistil, ptal jsem se sám sebe, jestli jsem měl zapotřebí táhnout se na Erasmus do předraženého Stockholmu, lůzra, který se do první pětky ani nevešel, když nakonec platí staré pořekadlo všude dobře, doma nejlíp. Přestože se mi ale po mé domovské FSS (Fakultě smažených sýrů – pozn. red.) i po individuích z nočních rozjezdů a sochách obsahujících falické symboly stýská, musím přiznat, že kdybych před víc jak dvěma měsíci Brno neopustil, přišel bych o spoustu zážitků, které si jinde než ve Skandinávii nevyzkoušíte. Nedostal bych se třeba do Laponska, místa, kde polární lišky dávají dobrou noc. Než vám ale o něm budu vyprávět, začnu malým flashbackem.

V minulých dílech jste neviděli

Během uplynulých dvou měsíců jsem mimo jiné navštívil stockholmskou radnici, impozantní stavbu z červených cihel, navrženou na začátku 20. století architektem Ragnarem Östbergem. Právě v téhle budově, konkrétně v jejím Modrém sále (který paradoxně není modrý) se každý prosinec pořádá hostina u příležitosti udělování Nobelových cen. „Slyšela jsem, že to bývá docela divoká pařba a že nejvíc toho vypijou fyzikové a chemikové,“ podělila se se mnou o drby Belgičanka Lotte. Nedalo mi, abych si nepředstavil laureáty ve fracích, jak do sebe lijou šampaňské, pak v těch nóbl prostorech trsají v rytmech dunícího techna, a až už jsou úplně nametení, sednou si v sále za varhany (jedny z největších v celé Skandinávii) a marně se pokoušejí zahrát Mozartovu Malou noční hudbu. V době prohlídky už každopádně po elitním večírku na radnici nezbyly žádné stopy, takže se ta spoušť uklízečkám nejspíš podařila vrátit do původního stavu.

Kromě chození po památkách jsem konečně zlákal spolubydlícího Kursata do parku Kungsträdgården, v jehož středu v zimě najdete ledové kluziště, a já jsem, možná z nostalgie po dětství, zatoužil po víc než deseti letech opět nazout brusle. Říká se, že když se jednou naučíte jezdit na kole, lyžovat nebo bruslit, už to nikdy nezapomenete. Proto jsem si představoval, že s Kursatem naběhneme na led jako krasobruslař Plushenko a s naprostou přirozeností si střihneme nějaké ty piruety a salta. Místo toho jsme se však střetli s tvrdou realitou a za neustálého přidržování se zábradlí jsme se po kluzišti šourali jako dva nemotorní tučňáci. Do toho všeho se nám pod nohama neustále motaly nevyzpytatelné děti, takže netuším, jakým zázrakem se nám podařilo o mrňouse neopacknout a vyváznout bez jediného pádu. Kursata jeho prvotní nezdar odradil a brusle rychle sundal, zatímco já jsem podobně jako Jan Plavec neztratil chuť růst a po hodině na ledu jsem se cítil jako Jarda Jágr se šedesát osmičkou na zádech. Nutno podotknout, že jsem jako Jarda v tu chvíli i vypadal, protože jsem kvůli švédským maržím musel oželet kadeřníka a na hlavě mi tak začínaly rašit zárodky mulletu.

Naštěstí jsem v univerzitním kampusu objevil dost možná nejlevnější holičství ve Stockholmu. Místnost vypadala přesně jako krám, do kterého se chodil stříhat gangster CJ ve videohře GTA San Andreas, a přivítal mě v ní postarší imigrant. Původní plán ukázat mu v módním časopise účes á la frontman indie-rockové kapely brzy ztroskotal. Děda žádné magazíny neodebíral a nenechal si do svého kumštu kecat. „Zákazník nerozhoduje, rozhoduje tvar jeho hlavy a kvalita jeho vlasů,“ uzemnil mě. Zpocený strachy jsem se tak na křesílku celou dobu klepal, že mě vezme strojkem a skončím se střihem vygumovaného vyhazovače z nočního klubu. Abych zapudil černé myšlenky, začal jsem z rázovitého staříka tahat moudra. „Z Íránu jsem utekl v šestaosmdesátém v době války s Irákem. Neměl jsem ženu ani děti, což všechno zjednodušovalo. Nejdřív jsem žil tři roky v Německu, kde mi domorodci občas říkali, ať se vrátím, odkud jsem přišel. Pak jsem se přestěhoval do Švédska, kde se mi to nestalo ani jednou. Švédové se hodně snažili zajistit na Blízkém východě mír. Zároveň ale dodali gripeny jak Íránu, tak Iráku. Peníze holt vládnou světu,“ rozvyprávěl se holič. A protože ze mě jeho nůžky přece jenom neudělaly holohlavou gorilu, jak jsem původně odhadoval, nelitoval jsem mu pár těch mocných bankovek věnovat.

V neposlední řadě jsem se úspěšně prostresoval první půlkou semestru, tedy i prvním zkouškovým. Ano, správně, noční můru vysokoškoláků si ve Švédsku užijete hned dvakrát, ale neděste se. Pokud studujete nepoužitelné humanitní obory, nečeká vás šprtání nesrozumitelných definicí, ale psaní závěrečné eseje. K získání známky C v předmětu Média a politika v době globalizace mi tak třeba stačilo využít tunu povinné literatury ke stvoření sofistikovaného akademického hejtu na hnutí Islám v ČR nechceme, po jehož přečtení bude vyučující z politicky korektního Švédska nadosmrti považovat Česko za barbarskou díru, které je radno se obloukem vyhnout. No a po práci nastal čas na legraci. Pamatujete ještě na lyžák? Takový ten středoškolský pobyt v polorozpadlé horské chatě, kam se žáci (a často i učitelé) jezdí opít? Tak na něco podobného jsem se ve Švédsku přihlásil, akorát v nealko verzi a s cílovou stanicí severněji než Jeseníky.

Led, sobi a rock’n’roll

Probouzím se za polárním kruhem ve švédském městě Kiruna a po sedmnácti hodinách v autobuse mě všechno bolí. Zatímco já a zbytek mé polární výpravy máme kruhy pod očima a potlačujeme zívání, smečka sibiřských husky přivázaných k saním, na kterých sedíme, hlasitě štěká a vyskakuje, protože už se nemůže dočkat ranního běhu v hlubokém sněhu. Vzápětí dává páníček psům vytoužený pokyn a sáně se dávají do pohybu. Lidská posádka sice v mínus třech stupních klepe kosu, ale huskouni jsou po chvíli pěkně uřícení, jazyk až na vestě. „Dneska je jim vedro, protože obvykle sáně tahají v mínus třiceti a ti huňatější klidně i v mínus padesáti. Běhání mají v krvi, jenom je musíme naučit, aby každý neutíkal jiným směrem. Výcvik štěňat začíná ve věku šesti měsíců. Pak pečlivě vybíráme skupinu, do které je přidělíme, protože některé osobnosti se vzájemně nesnesou. Ve všech týmech musí být jak psi, tak feny,“ vysvětluje mi po cestě psovod, který stojí v zadní části saní a pomocí lana chlupáče řídí. Karamból zažíváme jen jednou, když se hafani trochu ztrácí a vezou nás do nevyšlapaného prašanu. V cílové rovince psiska na zchlazení hltají sníh a lenoši, kteří celý výlet proseděli, míří do týpí, aby se zahřáli u ohně.

Příští zastávka: Jukkasjärvi. Navštěvujeme místo, kde v roce 1990 vznikl první ledový hotel na světě. Obří iglú o osmdesáti pokojích vypadá každý rok jinak, protože v květnu stavba taje a v listopadu, kdy teploty klesají pod nulu, začíná budování nanovo. Umělci, kteří vzhled hotelu navrhují, se každoročně střídají a nepracují s ledem, ale se směsí ledu a sněhu, aby uvnitř turisti neumrzli. Mně přijde v ledových chodbách větší zima než venku. Mezi největší atrakce interiéru patří ledová kaple. „Konají se tu svatby i křtiny. Většinou to bývá rychlovka. Jinak by hosté nastydli. Pohřeb jsme tu ale zatím neměli,“ informuje průvodkyně. Netuším proč. Nebožtík už stejně vychladl a rodina by se aspoň mohla vžít do jeho kůže. Popularitu si pochopitelně získal ledový bar, v němž dostanete drink v ledové sklenici. Háček spočívá v tom, že po šedesáti minutách se vám sklenice začne rozpouštět v ruce, což vás nutí pít rychle. Dosavadnímu rekordmanovi se během hodiny povedlo sklenku vyprázdnit sedmadvacetkrát. Jak potom vypadal, radši nechci vědět. Letos navíc přišli v Jukkasjärvi s novinkou a kromě dočasného hotelu vytvořili druhý, který by měl díky chladícímu systému přečkat i léto. Doufejme teda, že se jim dílo před nosem nesesune.

Cestou do národního parku Abisko, který se nachází kousek od hranic s Norskem, se zastavujeme u Sámů, nejstarší etnické skupiny obývající Laponsko. Sámové, nebo také Laponci, žijí na severu Skandinávie po tisíce let, mluví prastarými sámskými jazyky, loví ryby a chovají polodivoké soby, což k nim láká civilizací zhýčkané Evropany a Američany toužící spatřit Santův dopravní prostředek. „Teď vás pustím do ohrady a můžete soby nakrmit, ale dejte si pozor, abyste nedělali příliš velký bugr, protože mají parohy a můžete přijít o oči, než stačíte mrknout,“ upozorňuje nás asi sedmdesátiletý Laponec s nezapamatovatelným jménem oděný v typickém barevném kroji, kožešinové čapce a botách ze sobí kůže. Pak otevírá bránu a skupina zahraničních studentů vyzbrojených mobily nabíhá mezi paroháče s cílem pořídit roztomiloučkou selfie, která sesbírá hromadu lajků na Instakrámu. Scéna připomíná dav fanoušků prodírající se k rock’n’rollovým hvězdám. Podobně jako frontmani slavných kapel to ale zvířata mají pěkně na háku a ve správný moment, před stisknutím spouště, vždy opouštějí záběr. Po sobí přehlídce sedíme se Sámy ve stanu, pojídáme sobí maso a upíjíme vývaru ze sobích kostí. Střet dvou světů – tvrdého laponského života v zamrzlých pláních a západní rozmařilosti plné moderních technologií – se mi zdá dost absurdní.

V Abisku nás čeká zlatý hřeb polární expedice, pobyt v tradiční dřevem vyhřívané sauně a následný exitus v ledové vodě arktického jezera. Sundávám si čtyři vrstvy termoprádla, oteplováky a tlusté ponožky a odhaluji svou nikterak oslnivou tělesnou konstrukci. Do plavek jsem ještě nezhubl, ale protože mámina svíčková s pěti zůstala v Česku, alespoň část své zimní tukové výbavy už jsem ve Stockholmu shodil, takže se mi dívky tvořící většinu osazenstva neposmívají, přestože moje břicho stále vypadá spíš jako kynoucí těsto než hotový pekáč buchet. Po pětadvaceti minutách v plynové komoře, kdy do ručníku utírám krev, pot i slzy, musím ven. Obouvám ponožky a jen tak v plavkách upaluju k díře vysekané v ledu. Jsem připravený umřít. Zbavuju se fuseklí a lezu po žebříku do vody. Skákat prý nemáme, protože by nás jezero vyplavilo až po oblevě. Překvapivě nepřestávám cítit končetiny a nořím se až po ramena dolů. Pravá tortura se dostavuje až po návratu na povrch. Sníh a led přináší mým chodidlům fyzické utrpení. Nandávat si zpátky ponožky by bylo příliš zdlouhavé, a tak startuju naboso. Sprintuju zpět k dřevěné boudě a míjím další dobrovolnici. Číňanka Thadine si se selfie tyčí arktickou koupel filmuje a chce po mně pozdrav do kamery. Mám chuť selfie tyč přelomit vejpůl, ale přemůžu se a zamávám. Vracím se do horka a jsem za něj vděčný. Mezi půlkami ale stále zůstává chlad. Když ze šortek vysypávám ledovou hroudu, už vím proč. Po extrémním zážitku v sauně si nakonec připadám jako znovuzrozený člověk, což nakonec platí o celé mé erasmácké zkušenosti.

Tomáš Maca
Tomáš Maca (Články)
Byl youtuber dřív, než to bylo cool. Vystudoval žurnalistiku a sociologii a je vášnivý (i když často neúspěšný) sběratel lajků.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit