Politika vysokých trpaslíků

KOMENTÁŘ – „Nikdy nevěř vysokému trpaslíkovi. Zcela určitě ti v něčem lže.“ Nějakým podobným citátem se dá hodnotit přístup veřejnosti i médií k téměř každému politikovi. Jsou to námi zvolení zástupci, kterým jsme svěřili péči o náš stát, ale zároveň jsou to přeci ti politici – synonymum korupce, mlžení a přetvářky. Je paradoxní, že ve společnosti, kde politická kariéra stojí a padá na důvěře voličů, patří politik k nejhůře vnímaným povoláním. Korupčník na pozici důvěry. Vysoký trpaslík. Oba dva se vás budou snažit přesvědčit, že tím ve skutečnosti nejsou.

To, že se nacházíme v post-faktické době, vysokým trpaslíkům jen nahrává. Co na tom, že mám dva metry, to přeci ještě nic neznamená, pořád jsem přeci lidmi zvolený trpaslík! Všechno je to jen lživá kampaň, Kalousek lže a tak dále. K post-faktickým vysokým trpaslíkům se přidal i nový tiskový mluvčí Donalda Trumpa, Sean Spicer, který začal prohlašovat, že dav přihlížejících inauguraci Donalda Trumpa rozhodně nebyl menší než ten Obamův a že liberální média lžou. Takový tiskový mluvčí je dalším krásným příkladem vysokého trpaslíka, ať už je řeč o Spicerovi, nebo Ovčáčkovi. Tiskový mluvčí na jednu stranu vždy přesně a slovo od slova ocituje svého zaměstnavatele, ale pořád je to přece tiskový mluvčí, ten bezpáteřní neřád, co médiím nakuká jakékoli žvásty, když je za to placený. Bum — vysoký trpaslík.

Co tedy mají vysocí trpaslíci, post-faktická doba a česká politika společného? V základě je spojuje naivní důvěra, neověřování faktů a určitá psychická lenost. Důvěřujeme vysoce postaveným politikům, že nám řeknou pravdu, stejně jako bychom věřili vysokým trpaslíkům, že nám nelžou o své trpaslíkovitosti. Hloupost, že? Převládající schéma je ale takové, že sice vysokému trpaslíkovi jeho status trpaslíka nevěříme, ale nakonec si nenajdeme tabulky standardizovaných rozměrů trpaslíka. Obdobně si řekneme, že politik ve svých tvrzeních lhal nebo „jen“ mlžil, ale už si nezjistíme, jak jsou na tom fakta. Tady vstupuje do hry neověřování faktů a psychická lenost, přičemž ona lenost do velké míry ovlivňuje nechuť ověřovat. Dá se to ovšem chápat. Kdo z nás, kromě masochistů z Demagog.cz, má náladu ověřovat si všechny výroky politika v půlhodinovém rozhovoru? První impulz je tedy nedůvěra, stejně jako když vám ten ramenatý kolohnát oznámí, že trpí nanismem. Jenže jsme zpohodlněli, a tak si to neověříme. Celá situace zchladne a nakonec se vše usadí v podobě názoru, že i kdyby si vymýšlel, tak co, mě se to netýká, a beztak je to drobnost. Koho zajímá, jestli trpaslík může mít ty dva metry? Koho zajímá, jestli Británie brexitem získá miliardy týdně, jak tvrdil onehdy Farage?

Že lžu? Lidi to stejně nezajímá

Zajímat to člověka nemusí, a bohužel, pokud se ho to netýká, tak ho to zajímat většinou ani nebude. Jenže s jídlem roste chuť, a jakmile vás obr přesvědčí, že je trpaslík, může se pokusit vám i nakukat, že on by vytvořil lepší rozpočet státu na příští rok, že postavením zdi se zabrání kriminalitě přistěhovalců, nebo že se Bílý Rus míchá z jahodového džusu a Tatranského čaje. Když mu to někdo sežere, jedině dobře. Když ne, co na tom, lidi si to stejně neověřují a na takovou prkotinu se zapomene. Vysoký trpaslík kromě nezájmu o fakta na straně příjemce spoléhá navíc na jeho špatnou paměť. Pokud se tedy po dvou týdnech investigace provalí, že vysoký trpaslík ve skutečnosti trpaslík není, je to skoro zbytečné. Lidem už tahle marginální kauza dávno vyčpěla z myslí a mnohem víc je dráždí to, že paní Jarmila v Prostřenu hnusně taktizuje a ten Michalův guláš stál rozhodně za víc než za tři body. Všem formám vysokého trpaslíka to tedy povoluje uzdu a nakonec si dovolí s vážnou tváří prohlašovat čím dál více zavádějící nebo rovnou lživé výroky.

Vysokým trpaslíkům je třeba nalajnovat hranice. I politik nebo mluvčí může mít dobré úmysly a říkat pravdu, na nás ale je ukázat jim, že nebudeme věřit nadvyvinutému člověku, že je trpaslík. Ve veřejném prostoru si všichni zvykli, že to, co řeknou, příjemci bez cavyků spolknou a budou horlivě přikyvovat. To zbouralo takové zábrany jako sebeúcta, morální integrita nebo prachsprostá snaha neudělat ze sebe šaška. Post-faktická doba a tendence s ní spojené jim jen nahrávají. Zbývá tedy jen apelovat – ověřujte si to. Většina čísel, kterými se politici ohání, jsou veřejně k dispozici nebo si o ně stačí zažádat. Kapacity ve svých oborech už jsou často na sociálních sítích, oni si takových hloupostí, co politici vypustí z úst, všimnou. A i když vám jejich výroky zní slibně a lákavě, ověřte si to. Příslib cukroví je zcela určitě fajn, ale dvakrát si to rozmyslíte, když jste dítě a to cukroví vám nabízí starý vousáč v baloňáku u dodávky. Politikům je nutné zase ukázat, že ne všechno, co prohlásí, jim budeme věřit, a že cokoli, co naslibují, si alespoň v základech ověříme. Ne „Důvěřuj, ale prověřuj“ ale „Prověřuj, a pak důvěřuj“. Člověk se pak tak často nespálí, až mu zase nějaký obr zkusí nakukat, že je trpaslík.