Macíkova cesta I. – Introvert vyráží na Erasmus, musí se socializovat a nemůže se dostat na kolej

Jak správně upozorňuje Jaroslav Uhlíř v nesmrtelném hitu, severní vítr je krutý. A ve Skandinávii to platí dvojnásob. Ještě krutější, ale zároveň nesmírně cenná a poučná je pro notorického mamánka a introverta, který se těžko zapojuje do kolektivu, zkušenost s půlročním studijním pobytem ve Stockholmu jako taková. Střípky toho, co v hlavním městě Švédska zažívá během prvního týdne, přináším v úvodní části svého zápisníku z cizí země a cizího pokoje (prozatím bohužel bez cizí ženy).

Přílet

„Dřív nebo později na vás přijde moment krize. Může se dostavit hned na začátku vašeho pobytu a pak ho vystřídá pocit euforie, nebo do krizové fáze spadnete až po prvotním nadšení. Jen ve výjimečných případech v krizi zůstanete po celou dobu a už se z ní nevyhrabete,“ říkali na půl v žertu na erasmáckém workshopu naši zcestovalejší spolužáci, aby mě a další vyjíždějící studenty připravili na nejhorší.

Euforii propadám hned po příletu do Stockholmu, když potkávám další tři české erasmáky. Oddychnu si, že se ještě aspoň chvíli nebudu muset spoléhat sám na sebe a svou nesmělou angličtinu a doufám, že se mi s pomocí mých kolegů podaří vymotat ze stockholmského letiště. Když si to ale s dvacetikilovými kufry společně namíříme k eskalátorům, které z nepochopitelného důvodu nejedou, zjišťuju, že jsem do Čechů vložil přílišnou důvěru. „Asi budou mimo provoz,“ hlásí dívka ze zemědělské univerzity a ani můj nový kamarád Honza, doktorand meteorologie na Matfyzu, si neví rady. Zachraňuje nás až skupinka zkušených cizinců. Nechápavě nás, vysokoškoláky, budoucí elitu národa, obcházejí, přibližují se k jezdícím schodům a ty se okamžitě spouštějí. No jo, eskalátory na fotobuňku ve východní Evropě ještě nemáme.

Den první

Dalšího euforického stavu se dočkávám na koleji. Kdybych se, nedej bože, stal Milošem Zemanem, udělil bych státní vyznamenání předchozím obyvatelům mého pokoje. Nejenže mi tady nechali veškeré kuchyňské vybavení, na které si vzpomenete, včetně mokka pressu a french pressu, ale míra jejich altruismu byla tak vysoká, že si neodvezli ani router pro připojení k wi-fi a ještě na něj nalepili papírek s heslem. Přátelé, kdo z vás to má?

Cestou na orientační setkání Stockholmské univerzity pro zahraniční studenty se seznamuju se sympatickou brunetkou a v duchu se divím, že se dává do řeči s takovým koštětem. Pochází z Itálie, ale žije v Linzi. Do Stockholmu se vydala, aby byla co nejdál od rodičů. Já bojuju s opačným problémem. (Mami, kde jsi?) Před budovou auly nás okamžitě odchytává univerzitní fotograf a žadoní o svolení k pořízení několika snímků. „Bavte se, jako bych tu nebyl, a já vás u toho vyblejsknu,“ instruuje nás. Neobratnou angličtinou vykoktávám nudné konverzační fráze, pokouším se u toho působit nenuceně a vypadat neodolatelně. Hned první den se tak stávám tváří do propagačních materiálů.

Na orientačním dni se scházím i se spolužákem Matějem, starým známým z Brna. Zklamaně mě informuje, že za jedno pivo ve švédském výčepu zaplatíte v přepočtu asi sto padesát korun. Tohle zjištění mě na rozdíl od Matěje neznervózňuje, protože se hrdě hlásím k hipsterům (čti nudařům), kteří okázale abstinují a na večírcích usrkávají Club Maté, které je předražené všude na světě.

Den druhý

Doléhá na mě nesnesitelná těžkost papírování. Vyřizuju si všechny možné i nemožné kartičky, vyplňuju registrační formuláře a mám chuť vyhodit celou naši civilizaci s jejími údajně efektivními byrokratickými systémy do povětří a vrátit se k prvobytně pospolné společnosti. Protože se musím přesouvat z jedné kanceláře do druhé, trávím půlku dne v podzemní dráze. Cestu mi zpestřuje alespoň pohled na jednotlivé stanice, protože některé z nich ozvláštnili švédští umělci svými malbami, sochami a instalacemi, které se v podzemce začaly objevovat v padesátých letech.

Když si to odpoledne s batohem plným uživatelských jmen a hesel štráduju do svého pokoje, nemám ještě ani ponětí, že to nejhorší teprve přijde. Zasunuju klíč do zámku a ouha! Točí se nalevo i napravo, ale dveře se ani nehnou. Zkouším to znova. Pořád nic. Zvoním u vedlejších dveří. Otevírá mi Němec, který se právě přistěhoval, a ochotně s klíčem opakuje stejný postup. Marně. Dveře stále zarytě mlčí. Němec mi přes internet hledá číslo na asistenční službu. Dovolávám se na infolinku, kde na mě vybafne přednahraný hlas automatu. Mluví švédsky. Pokládám sluchátko. Němec mi nabízí nocleh u sebe. Poděkuju a chystám se dát dveřím poslední šanci. Nějakým zázrakem se najednou ocitám uvnitř místnosti a celé patro v ten moment slyší, jak mi ze srdce padá obří balvan.

Den třetí

Potlačuju svůj odpor k seznamovacím večírkům. Vyrážím na akci pojmenovanou speed-friending, což bude nejspíš nějaká dietní verze speed-datingu, říkám si a tahle představa mě dost děsí, protože vím, že na první (a možná i na druhý) dojem působím jako absolutní tragéd. Přichází asi dvě stě lidí ze všech koutů světa a našim úkolem je přesvědčit v několika minutách ostatní, že stojí za to se s námi bavit, což není dost dobře možné, protože jakmile už někoho začnete poznávat a vysvětlíte mu, kde se nachází Czechia, pouštějí organizátoři zvukový signál na znamení, že máme komunikačního partnera vystřídat. Aby toho nebylo málo, připlétají se mi do cesty Korejky, které mluví tak tiše, že se jich v tom všem hluku musím třikrát zeptat, co říkali. Když jim ani napotřetí neporozumím, nasazuju vřelý úsměv a pokyvuju hlavou. Na konci rychlokamarádíčkování si dokážu stěží vybavit jedno jméno a jednu tvář.

Naštěstí po speed-friendingu následuje pub crawl, tedy stará dobrá tour po hospodách. Abych netrhal partu, neobjednávám si Club Maté, ale pivo. Protože sedíme ve studentském podniku, vychází to ne na 150, ale na sympatických 80 korun za jedno. Skamarádím se s Řekem a dvěma Dánkami. Jedna z nich mi slibuje, že mě provede po Stockholmu. Že bych konečně viděl taky něco jiného než kolej, kampus a metro? Dánky nechápou moje a Řekovo pohoršování nad skandinávskými cenami alkoholu, potravin a vůbec všeho. Co si Řek naopak pochvaluje, je, že všichni studenti mluví skvěle anglicky. „Všichni kromě mě,“ neodpouštím si připomenout. Líbí se mu i škola. „U nás máš všude špínu a anarchii. Ve Švédsku je čisto a všechno skvěle funguje.“ Já zase netuším, jestli budu schopen fungovat v systému, kde mám na příští hodinu předmětu Média a politika v globalizovaném světě přečíst tři sta stran textu. S nostalgií vzpomínám na Brno, kde bych už stahoval výpisky.

Den čtvrtý

Spěchám na úvodní lekci předmětu Film experience, která se koná v sídle Švédského filmového institutu navrženém švédským modernistickým architektem Peterem Celsingem. Ptám se kolemjdoucího na cestu. Na rozdíl od Česka tu zatím všichni náhodní pocestní mluvili plynně anglicky a ani tento případ není výjimkou. „Jasně, Filmový dům je támhleta ošklivá budova vzadu, určitě ji poznáš.“ Zvenčí Celsingovo dílo skutečně působí nevábně a agresivně, interiér však dojem vyrovnává. Kurz Filmového zážitku se odehrává v jednom z velkých kinosálů s pohodlnými koženými sedačkami a dobré dvě třetiny spolužáků vypadají jako skalní fanoušci kapely, o které zatím nikdo neslyšel, ale za rok už bude moc mainstreamová a původní příznivci o ni ztratí zájem. Copy připomínající cibuli, panické knírky, účesy sestříhané podle hrnce.

Po projekci dokumentu režisérky Chantal Akerman ukazujícím příběhy Mexičanů prchajících do USA, jehož výběrem vyučující posílá vzkaz právě inaugurovanému Donaldu Trumpovi, se přesouváme do seminární místnosti, abychom vedli debatu. Jako student zvyklý na český vzdělávací systém se mi do diskuze samozřejmě nechce pouštět, protože se bojím, že moje poznámky budou úplně mimo mísu. Dávám si ale předsevzetí, že na příští hodině už promluvím. Možná.

Promluvím na příští lekci? Stihnu do pondělí přečíst tři sta stran textu? A podaří se mi večer odemknout dveře od pokoje? Dozvíte se v dalším díle.