Ondřej Kania: Na středních školách vládne uniformita, politici to nechtějí měnit

České střední školy přirovnává k továrně. Stejně jako si dělníci nevzpomínají, co vyráběli minulý týden, si podle něj ani studenti nepamatují látku, ze které psali před týdnem test. Uniformní výuku se proto Ondřej Kania (23) v sedmnácti letech rozhodl opustit. Na americké internátní škole si vyjednal plné stipendium, za které by jinak zaplatil v přepočtu tři čtvrtě milionu korun. Po návratu domů před čtyřmi lety společně s Tomášem Jízdným založil agenturu J&K Consulting, která zajišťuje zahraniční stipendia i dalším českým středoškolákům. Od letošního září se pokouší obrodit český vzdělávací systém na Pražském humanitním gymnáziu, kde jeho společnost odkoupila tříčtvrtinový podíl. Říká, že reformu je v Česku možné prosadit jen zdola.

Než ses rozhodl odcestovat do USA, vystřídal jsi v rodném Brně tři různé střední školy. Co tě na nich tak štvalo?

Chodil jsem do prváku a zdálo se mi, že mi český vzdělávací systém nerozumí a já zase nerozumím jemu. Nechápal jsem, proč mám trávit většinu času tím, co mě nezajímá. Neviděl jsem smysl v tom učit se dalších několik let do hloubky matiku, když se nehodlám stát inženýrem. Všechny české školy, které jsem vystřídal, se mi zdály stejné, ať už šlo o pedagogické lyceum, nebo průmyslovku. Vzdělávací systém školám diktuje, co a v jakém množství mají žáci studovat a oni do toho nemají co mluvit. Nezbývá jim nic jiného než se přizpůsobit. Dostanou za úkol něco se nabiflovat, pak projdou testem a pak tu látku zapomenou. A pak zas znova. Na základce s tím nemám problém, ale pak už by měl člověk dostat nějakou svobodu. Já jsem typ člověka, kterého by tenhle systém zničil, takže jsem pochopil, že z něj musím vypadnout.

Proč jsi chtěl odjet právě do Ameriky?

Dostal jsem se k blogu holky, která studovala na internátní škole v Kalifornii, zjistil jsem, jak tam vzdělávání funguje, že si studenti mohou vybírat, čemu se budou věnovat a dost mě to nadchlo.

Po dlouhém obepisování amerických internátních škol tvou žádost o plné stipendium přijala soukromá křesťanská akademie ve státě New York. Čím jsi je přesvědčil?

Měl jsem dost slušnou angličtinu. Od dvanácti jsem sledoval Davida Lettermana a další americké talk show. Taky jsem dost pochytil z počítačových her. A kromě toho, že umím anglicky, jsem obecně dost přesvědčivý člověk, takže čtyři hodiny telefonování přes Skype mi stačily, abych si je získal. Kromě toho jsem musel projít jejich testy a napsat čtyři eseje. Nejhorší bylo seznámit je se známkami, které jsem v Česku dostával. Moje vysvědčení nevypadala nic moc, ale naštěstí mě posuzovali komplexně jako individualitu, ne jako číslo. Daleko víc je zajímalo, čeho chci v životě dosáhnout.

Splnila škola ve Spojených státech tvá očekávání?

Mohl jsem si volit předměty a stupeň obtížnosti, ve které se vyučují, takže třeba v politologii a historii jsem zvládal univerzitní úroveň. Navíc v některých předmětech pracuješ s počítačem a interaktivní výukou, tempo si určuješ sám a učitel na tebe jen dohlíží, což mi dost vyhovovalo. Celoroční látku jsem v předmětech, které mě bavily, zvládl za tři měsíce a pak jsem si mohl přibrat další. Když mě žene vlastní nadšení, jsem schopný se studiu věnovat každý den. Mám k probíranému učivu spoustu otázek, což byl ale v Česku problém, protože učitel se nemůže odchýlit od předem daného plánu. Na českých školách moje silné stránky potlačovali. V Americe je akceptovali a pracovali s nimi. Zatímco u nás vládne uniformita, americké, kanadské a skandinávské systémy stojí na tom, že učitel nejprve poznává osobnosti studentů a podle toho k nim pak různě přistupuje.

Proč to na českých středních školách nefunguje podobně?

Držíme se systému, který vznikl ještě za Rakouska-Uherska a je ušitý na míru průmyslu. To koneckonců platí i v Německu, jenomže to není jen levnou montovnou a zaměstnanci tam dostanou dobře zaplaceno. V Česku fungují lobbisté, kteří prosazují co největší množství učilišť a středních odborných škol, protože potřebují zaměstnance do svých fabrik, ale už nikomu neřeknou, že je budou potřebovat jenom přechodně. Pak tu máme lidi, kteří neumějí nic jiného než to, v čem se vyučili, žádnou jinou práci neseženou a skončí na úřadu práce. Proto je mezi absolventy učňovských oborů a středních odborných škol patnáctiprocentní nezaměstnanost. Politici, ať už pravicoví, nebo levicoví, nemají důvod to měnit, protože je majitelé továren sponzorují.

Proto ses po návratu do Česka rozhodl se svým kamarádem Tomášem Jízdným založit agenturu, která bude pomáhat studentům vyjíždět do Ameriky?

Chtěl jsem svou zkušenost s vyjednáváním stipendií zužitkovat, tak jsme v listopadu 2012 v úterý odpoledne spustili web. Text jsem psal já se svou strašlivou gramatikou a nikdo mi nedělal korekturu. Odkaz jsme vyvěsili v různých diskusních fórech a ve středu ráno se ozvala první klientka. Protože jsem neměl žádné peníze, musel jsem za mámou, aby mi půjčila čtyři stovky na autobus. Koupil jsem si zpáteční jízdenku, lístky na metro, a ještě mi zbylo pár korun, abych si dal na Florenci dva cheeseburgery. Schůzka dopadla dobře, vydělali jsme prvních deset tisíc, které jsme nacpali do reklamy na Googlu. První rok jsme do USA dostali osm lidí, ale všechny získané peníze jsme znovu investovali. Já i Tomáš jsme tehdy bydleli u rodičů a nic jsme jim neplatili, takže jsme si mohli dovolit mít nulový příjem.

Neměli vás rodiče středoškoláků za podvodníky?

Jasně, v devatenácti jsem pořád vypadal jako puberťák. To samé Tomáš. Spousta lidí nás kvůli tomu odmítla. Smlouvy jsme si psali sami, protože jsme neměli na právníka. Příští rok se do Ameriky chystáme poslat stovku studentů a zprostředkovat jim vzdělání za víc než sto milionů korun. Nechápu, jak jsme se za čtyři roky mohli do téhle fáze dostat.

Později jste založili také nadační fond, který má pomoci zajistit studium v zahraničí i žákům z méně zabezpečených rodin. Zkoušeli jste prosadit, aby fond finančně podpořil i stát?

Sám pocházím z méně movitých poměrů, a kdybych nedostal plné stipendium, zůstal bych v Česku. Chtěl jsem to stejné umožnit dalším schopným lidem. Před třemi lety se mi podařilo dojednat setkání s poslanci nejmenované strany a seznámit je se situací v jiných zemích, kde existují fondy na zaplacení zahraničních studijních pobytů talentovaným středoškolákům. Ministerstvo školství pracuje s rozpočtem 170 miliard korun a já jsem navrhl, aby dalo dvě stě milionů na vytvoření podobného fondu. Česku by to z dlouhodobého hlediska moc pomohlo a pro politiky to mohl být skvělý bod do volebního programu. Bohužel jsem se ale nesetkal s žádnou odezvou. Přitom to funguje i v tak bizarních státech jako Kazachstán nebo Černá Hora. Proto jsem ještě zkusil oslovit známé bohaté podnikatele, ale ani ty to nezajímalo. Skončilo to tak, že jsme do fondu investovali vlastní zisky a měli jsme do Ameriky poslat jednoho moc šikovného kluka. Kvůli neshodám s jeho rodinou jsme ale potom toho půl milionu raději vložili do vybavení Pražského humanitního gymnázia.

Koupili jste v něm tříčtvrtinový podíl a od letošního září se tam snažíte zavést odlišný styl výuky. Jak se vám to daří?

Do osnov předmětů nemůžeme zasahovat, ty jsou dané, ale máme otevřený prostor ve způsobu výuky. Všechny učitele, kteří tam do našeho příchodu pracovali, jsme si nechali a najali jsme několik nových. Jejich úkolem je nyní netlačit studenty do předmětů, se kterými mají problém a nechtějí se jim věnovat. Z takových předmětů se musí naučit jen základy. Nejde nám o to, aby se stresovali. Dále zavádíme projektovou výuku založenou na tom, že studenti pracují v týmech, vyhledávají si informace, zpracovávají je a pak je prezentují. Rozvíjí to schopnosti pracovat ve skupině, ale i samostatnost, kreativitu, odpovědnost a umění řešit problémy. Když učitelé žáky do výuky zapojí, budou si toho pamatovat víc, než když se látku naučí jako básničku zpaměti a po testu ji z hlavy vypustí.

Umí učitelé s těmito metodami pracovat?

Není to tak dokonalé, jak bychom si představovali, ale v rámci možností se s tím učitelé na našem gymnáziu sžívají dobře a dokážou přemýšlet relativně progresivně. Problémem českých kantorů je, že na pedagogiku jdou často žáci, jimž vyhovuje ten zastaralý systém, který znají ze střední školy a pedagogické univerzity pak neprodukují kvalitní učitele. Pokud se nám to ale na našem gymnáziu povede, mohlo by to mít pro Česko daleko větší zásah, než když pošleme několik talentů studovat do zahraničí. Učitelé z dalších škol z různých koutů republiky by k nám mohli jezdit, abychom jim předali naše know-how. Příští rok se navíc chystáme v Praze rozjet sesterskou školu naší partnerské americké školy ve Vermontu. Pokud se to povede, budeme používat jejich akreditaci, takže se osvobodíme od zákonů a vyhlášek Ministerstva školství.