Nejnovější

Deník stopaře tři – Výšlap s jedním kiwi a cesta domů

Nechali jsme za sebou šest evropských států včetně Francie a Švýcarska. Připojili jsme se k pikniku jedné francouzské rodinky, i přes zákaz se koupali v jezeře, které bylo ve výšce 1300 m n. m., ztratili mapu, viděli nádherný Grindelwald a zjistili, že neznalost jazyka může při stopování znamenat zkázu, ale vždy to nakonec dopadne tak, jak má. Před námi zůstala už jen rakouská hora a cesta domů.

Probudili jsme se v šest ráno u rakouské benzínky a šli opět stopovat. Zastavili nám Gerd a Jamina Schumacherovi. Jejich cesta směřovala do města Lindau, naše na druhou stranu, směr Innsbruck. A přesto nás vzali. Od místa, kde jsme stáli, je to do Lindau přibližně 30 kilometrů a do Innsbrucku nejméně 170. To znamená, že si udělali zajížďku asi 370 kilometrů, aniž by za to něco žádali, ba naopak nás ještě pozvali na vychlazené pivo a při cestě samozřejmě „museli“ zaplatit mýtné v hodnotě 10 €. Když jsme se ptali, proč to pro nás dělají, odpověděli: „Jste naši první stopaři a chtěli jsme si to prostě vyzkoušet.“ Jejich život je naplněn organizací prázdnin, výletů, táborů a zážitků pro děti ze sociálně znevýhodněných rodin, tak si udělali výlet i s námi. Pokračovali jsme do Worglu s mladým párem, tedy až poté, co se třikrát otočili kolem ostrůvku, třikrát zablokovali nějaké auto a třikrát vjeli do protisměru. Přísahám, že kdybych to točil, nastavil černobílý mód a jejich auto bylo trochu starší (asi tak o 70 let), jednalo by se o grotesku hodnou slávy Charlieho Chaplina. Ve Worglu nám zastavil Němec, který byl na cestě do Berlína. Jeho angličtina byla nulová, proto jsme na GPS jen nastavili místo, kam jsme chtěli jet, a on nás tam zavezl. Vesnice Leogang nám byla skvělým domovem. Zalehli jsme u vchodu do základní školy, kde byl malý přístřešek, a šli spát s vírou, že nás tam nikdo neuvidí a nevzbudí. Mýlili jsme se – snad co dvě hodiny tam přijelo auto, něco vyložilo, naložilo a odjelo. Bylo nám jedno, co to bylo, kdo to byl, i proč to dělal. Spánek byl pro nás v tu chvíli důležitější než obchod s bílým masem, návykovými látkami, války gangů nebo přenášení tělovýchovného náčiní.

Když nestačí jedno kiwi a šest litrů vody, jsou tady Češi, kteří si pomůžou… v cizině

Ráno jsme se sbalili a rychle vyrazili čelit naší největší životní zkoušce. Nejvyšší vrchol Berchtengadenských Alp se blížil s každým stopem. Díky dvěma ochotným řidičům jsme se dostali k chatě Arthurhaus, což je první ze tří chat po cestě na horu. Druhou chatu Mitterfeldalm dělí od Arthurhausu pouhých třicet minut cesty. V Mitterfeldalmu jsme posnídali a nechali si tam většinu našich věcí. Vzali jsme si fotoaparát, pláštěnky, nějaké oblečení, šest litrů vody, dvě kiwi a zahájili výšlap. Nabití ranní energií jsme stoupali, po cestě potkávali ostatní cestovatele a míjeli velkolepou přírodu. Zhruba po hodině a půl jsme se poprvé zeptali, jak dlouho ještě půjdeme. Že prý dvě hodiny. Byli jsme lehce vyčerpaní, snědli jsme kiwi a pokračovali dále. Po hodině nekonečného stoupání téměř měsíční krajinou jsme se naivně zeptali znovu. Odpověď nás nepotěšila. Prý dvě hodiny. Bez jídla, pouze se třemi litry vody. Oblékli jsme si další vrstvu oblečení. Znovu jsme se zeptali za další hodinu a dostali stejnou odpověď. Tak jsme se ptát přestali a začali se věnovat cestě. K namáhavému stoupání, chladnému vanutí větru a opravdové vyčerpanosti se po chvíli přidal hlad. Dvě kiwi, ani snídaně složená z půlky půlky bagety se sardinkami nestačilo ke zdolání této hory. Rozklepaly se mi nohy, ruce a začínal jsem mít ukrutnou bolest břicha. Zpomaloval jsem a Jirkovi přestával stačit. Vody už zbýval jen litr a půl a chata byla stále v nedohlednu. Naštěstí se z hory jako zázrakem snesl Čech, který nás pozdravil „ahoj“, aniž by měl možnost tušit, že jsme také Češi. „Ahoj, nemáš chleba?“ využil jsem situace. Pojedli jsme a já se dostal do chůze schopného stavu. Za deset minut jsme uviděli vrchol a na něm chatu. Nyní už náš cíl dostával fyzickou podobu a my tedy konečně zjistili, co bylo naším cílem. Poslední úsek cesty tvořily ocelové žebříky nad několik desítek metrů hlubokým srázem, ale vidina tepla v chatě nás hnala tak moc, že nás nic nemohlo zastavit. Na chatě jsme jako první potkali Češku, která tam byla na tříměsíční brigádě a dole byla pouze čtyřikrát. Dozvěděli jsme se, že jídlo, pivo a vše ostatní se na chatu dováží vrtulníkem, proto se taky cena cena za pivo a polévku vyšplhala na v přepočtu necelých 300 korun. Ale to vás v tu chvíli neodradí, je to zasloužená odměna, stejně jako výhled, který vrchol nabízí. Tak jsme pojedli, převlékli se, chvíli si užívali našeho osobního úspěchu.

Jak jsme se v Rakousku skoro zabili při sestupu z hory a potkali slovenského špióna

13996092_1123191221100875_4848511145012988072_o

Fotka těsně před bouří, já se směju do foťáku a hora se směje nám

Byli jsme upozorněni na možnou blížící se bouři. Ale dolů jsme museli. V některých úsecích, kde byl sníh, jsme se místo chůze klouzali. V Česku nebývá sníh ani v zimě, tak jsme toho museli využít. Aspoň do té doby, než začalo bouřit a pršet, než se k bouři a dešti přidaly navíc kroupy. A tak jsme běželi a klouzali se, ale už ne na sněhu, ale po kamenech. Promoklí, bežící skrze kamennou divočinu. Když z ničeho nic jsme najednou překonali tu nejtěžší část a přestalo pršet, objevila se duha, vysvitlo jasné, silné slunce, zmizely mraky a my se posadili k odpočinku. Nakonec jsme horu sešli za tři hodiny. Vzali jsme si věci z chaty, pojedli chléb s tuňákem a švýcarským sýrem. Stopli jsme si majitele chaty, který nás dovezl k chatě Arthurhaus, a poté pracovníka Arthurhausu. Dojeli jsme do vesnice pod horou a zastavil nám Turek, jedoucí do Salzburgu. Mluvil trochu česky (jako každý cizinec, který zná jen pár českých slovíček – pivo, ahoj, jak se máš, pozor), fandil Barceloně a jediný český fotbalista, kterého znal, byl Ivan Baroš. Ano, Ivan. Nechal nás nabít si powerbanku, kterou jsme u něj nevědomky nechali. Ale Turek byl dobrý chlapík a do pěti minut nám ji s úsměvem na tváři přivezl zpět. A takto jsme se dostali do Salzburgu, ze kterého jsme ani nepočítali, že se dostaneme. Chtělo se nám spát a u dálnice na druhé straně města mapa ukazovala pár stromů, tak jsme si z nich plánovali vytvořit hvězdičkové ubytování. Tento plán nám však překazil necelých sto metrů od cíle německy mluvící hlas a mávající ruka. „Pojďte, já vás vezmu,“ řekl pravděpodobně. To je však jen a pouze spekulace, my totiž německy neumíme. Mohli jsme tedy začít anglicky nebo rukama a nohama. Na cirkusové představení jsme ten večer už náladu neměli. „Hello,“ spustili jsme rozhovor. „Hello, my name is Samuel, what’s your name?“ zeptal se nás. „My name is John.“ „And my name is George, we need to go to Linz.“ Pokračovalo se další otázkou. „Where are you from?“ „We are from the Czech Republic.“ Jeho reakci jsme opravdu nečekali. „No to ma pojeb do piči, vy ste Češi?!“ a tak jsme prošli přijímacím řízením a jeli se Samuelem Pitkem. Po cestě jako bychom začali cítit domov, bavili jsme se československy a neustále se přibližovali k hranicím. Od Lince je to jen pár kilometrů do Českých Budějovic a z nich pak kousek do Prahy. Šli jsme tedy spát do křovin u benzínové pumpy. Naposledy. Naposledy jsme si rozložili karimatky a spacáky. Spali jsme s dobrou náladou, Sam nás totiž ujistil: „Tak jestli vám tady nezastaví nějaký Čech, tak už nevím.“

Stopování na dálnici je zakázané, ale občas stojí za to riskovat

img_20160816_171350

Honza, jeho kamion a my na cestě do Prahy. Přijeli jsme dvě hodiny po vyhlášení

Budík jsme si nastavili na šest a za dvanáct hodin jsme chtěli být v Praze na Náplavce v divadle Loď tajemství na vyhlášení závodu Lowcost Race. Stopovali jsme jako obvykle u nájezdu na dálnici a čas ubíhal. Z ničeho nic už bylo téměř poledne. Mezitím nás stačili z našeho místa vyhnat rakouští policisté. Cítili jsme se jako uprchlíci utíkající ze Sýrie. Chystali jsme se k odchodu a vzápětí nám zastavilo auto. Řidič, v minulosti chtěl mít farmu na lososy, nás zavezl na druhý konec Lince. Převzal nás další řidič a řidička. Přehazovali si nás, jako když si kluci hází s hořícím pepem. Skončili jsme ve Freistadtu, kde nás nabral kamioňák Honza. Už to jméno vypovídá o tom, že to je chlapík! Vyslechli jsme několik desítek příběhů z jeho života, dozvěděli jsme se o jeho cestách a zajímavých známostech. Dojeli jsme do Budějovic, a ačkoli Honza směřoval do Prahy, nechtěl nás zdržovat a věřil, že v tomto českém městě najdeme někoho, kdo nás do Prahy vezme. Nevzal. Nikdo. Celé tři hodiny. Čas nám ubíhal a my začínali být zoufalí, když v tom nám zastavil typický krajan, mluvící s takovým zvláštním čecháčským přízvukem. Vysadil nás pár kilometrů od Tábora. Za deset minut čekání neprojelo jediné auto, tak jsme se poprvé odvážili jít stopovat přímo na dálnici, byli jsme v Česku, v zahraničí jsme se do problémů s policií dostat raději nechtěli. Jen abyste věděli, stopování na dálnici je zakázané. A neuvěříte, ani my jsme nevěřili, že nám po pěti minutách čekání zastavil kamioňák, ten se spoustou příběhů, který má na všechny kontakt, a kdysi vlastnil hospodu, kam mu chodil Petr Rychlý a Miroslav Vladyka, který rád jezdí na motorce, hlavně po horách, který má syna fotbalistu, jenž ví o fotbalu úplně všechno a zrovna půjde do deváté třídy. Vyložil nám téměř celý svůj život, jako karty na stůl. A divím se, ale věřil jsem mu to, má můj obdiv už jen proto, že nás vzal podruhé. Praha byla s každým ujetým kilometrem blíže a blíže. Devadesát kilometrů v hodině však moc neudělá a několik desítek kilometrů dlouhá objížďka také moc nepomohla. Jeli jsme tedy českou krajinou s vědomím, že vyhlášení vítězů nestíháme. Na Náplavku jsme dorazili až v osm večer, dvě hodiny po vyhlášení, ale stálo to za to.

mapa

Jedenáct dnů, 4000 km, několik desítek aut, Google by to jedním autem prý zvládl za necelé dva dny… Zdroj: Google Maps

Procestovali jsme osm států, včetně Monaka devět, což udělalo přibližně 4000 kilometrů. Jeli jsme desítkami aut, potkali mnoho zajímavých lidí, spali u benzínek, v parku, na pláži, na parkovištích, dokonce u dálnice. Sprchu jsme měli za těch jedenáct dnů pouze dvakrát, a to v prvních pěti dnech. Měli jsme na sobě po celou dobu jen jedny trenýrky a střídali dvoje ponožky. Nás budget byl 2500 korun na osobu a celkem nám zůstalo necelých deset euro. Nejdelší stop nám trval deset hodin, a to na rozpáleném výjezdu na dálnici. Řekli jsme tolik sprostých slov, že kdybychom za každé měli dostat jednu korunu, cestujeme zadarmo. Ale necestovali. Stop totiž stojí spousty energie, která se vám ale vrátí v podobě zážitků a nezapomenutelných příběhů.

Jan Žabka
Jan Žabka (Články)
Zatím studuje žurnalistiku na FF UP a píše blog Žabkův rybník. Ve svém městě pomáhá s fungováním Parlamentu dětí a mládeže města Ostravy. Podle některých se jedná o aktivního blbečka. Prý nesnáší zbytečnosti.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*