Nejnovější

Dvojí metr společnosti aneb Přestaňme býti pokrytci

zdroj: washingtonpost.com

KOMENTÁŘ – Evropští liberálové (mezi které se řadí i většina naší redakce) si navykli poučovat lidi o generalizaci, paušalizaci a stereotypizaci. Nemáme rádi, když někdo hází všechny příslušníky nějaké skupiny do jednoho pytle na základě individuálních anomálií. Nesnášíme odsuzování, a přitom každého takového jedince odsuzujeme sami. Proč se ale jinak díváme na problém osočování etnických, náboženských anebo sexuálně orientovaných skupin, když nám stejný jev v politice nevadí?

Jonathan Pie zde mluví o tom, jak se liberálové navykli osočovat své oponenty. Zaměření na Trumpa je navíc, ale pořád je to strašně dobrý.

Definovat politickou stranu je složité, ne-li nemožné. Utvářejí ji totiž lidé s různými hodnotami, kteří by ale teoreticky měli mít hodnoty stejné. Neděje se tomu tak. Strana je tedy pouze jakýmsi klubem podobně až odlišně smýšlejících lidí (někdy i nesmýšlejících lidí). Vezměte si pak masové strany s širokou členskou základnou, jako jsou ČSSD, ANO, ODS, KDU-ČSL a další, přimíchejte do toho procento oportunistů, přeběhlíků, politických mrtvol a najednou dostáváte masu lidí, kteří jsou prostě názorově nesourodí.

Členové vlády jsou odvoláváni na základě špatné image, ale co je to špatná image? Výsledky krajských voleb zase ovlivňuje parlamentní politika, ačkoliv to nedává žádný smysl. Koalice, které jsou tvořeny na komunálních úrovních, jsou optikou Thunovského paláce až tragikomické, a přesto mohou být funkční. Jak to? Odpověď tkví v tom, že vše je o lidech, o jednotlivcích.

Premiér se sešel v Lánech s prezidentem, aby projednali výměnu ministrů. Nejžhavějším kandidátem na člena fronty úřadu práce se podle médií stal Jiří Dienstbier.

Premiér se sešel v Lánech s prezidentem, aby projednali výměnu ministrů. Nejžhavějším kandidátem na člena fronty úřadu práce se podle médií stal Jiří Dienstbier.

Položme si tedy otázku. K čemu vlastně slouží politické strany? Nebylo by lepší volit konkrétní lidi do konkrétních pozic? Co kdybych chtěl své 4 preferenční hlasy rozdělit mezi 4 kandidáty ze 4 různých politických stran? Mám prostě smůlu?

Petr Kropotkin - duchovní otec anarchokomunismu a tvář plakátu, který visí v redakci Houpacího Osla nad společnou ledničkou.

Petr Kropotkin – duchovní otec anarchokomunismu a tvář plakátu, který visí v redakci Houpacího Osla nad společnou ledničkou.

Najdou-li se argumenty pro zachování politických stran z důvodu lepšího přehledu, proč jsme si vytvořili tak rozsáhlé a široké spektrum? Přiznám se, že jsem měl dlouhou dobu tendenci kritizovat americký i britský systém politických stran. Nelíbila se mi myšlenka, že si člověk s úmyslem kandidovat musí vybrat mezi dvěma, popřípadě třemi stranami. Americký profesor a novinář Steve Doig však nedávno prohlásil, že nechápe, jak si z celého toho chaosu politických stran můžeme vůbec vybrat. A má pravdu. Sečteme-li všechny možné politické směry a jejich kombinace, v zásadě stále nedokážeme vyvážit počet existujících politických stran, kandidujících ve volbách například do kraje. A to stále kalkulujeme i s takovými extrémy, jako je anarchokomunismus (který je ale strašně moc boží), anarchokapitalismus, trockismus a podobně. Jak si má potom volič vybrat?

V momentě, kdy je stran tolik, že už si v podstatě nedokáží ani sami rozmyslet, čím se od těch ostatních liší, ztrácí svůj potenciál. Nebezpečně se pak upínají okolo jedné základní myšlenky, většinou problému, navrhují jeho řešení a snaží se tak zvýšit své šance na získání mandátu. Co pak ale se stranou, která na krajské úrovni slibuje řešení uprchlické krize, snížení daní či vystoupení z EU? Zkrátka jsou to jen paraziti, kteří komplikují demokratický vývoj země za pomocí demokratických principů. Paradox, ne?

Koho podporujete? A kdo vás zastupuje? Jsou tyto dva fenomény kompatibilní? Existence frustrace z politiky je náš vlastní produkt. Připomíná to situaci, kdy si z Ikei koupíte gauč, zahodíte návod, postavíte z něj zahradní gril a ten potom nechcete používat, protože vás nebaví grilovat. A proto bychom měli vyvíjet tlak, aby se situace změnila. Chceme-li někoho poučovat, musíme se sami poučit z vlastních chyb.

Daniel Galuszka
Daniel Galuszka (Články)
Student žurnalistiky na FSV UK (předtím FF UP), zakládající člen Houpacího Osla, nepopulární spisovatel, špatný publicista a neznámý scénárista. Občas dělá facebooky, jinak je jeho hřištěm Pískoviště.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit