Nejnovější

Deník stopaře dvě – Zažili jsme nefalšovaný francouzský piknik a Švýcarsko zbortilo předsudky

Zatím jsme zvládli projet Slovenskem, Maďarskem, Slovinskem a Itálií. Plavili jsme se lodí, i když jen 150 metrů, a stopovali deset hodin na sluncem rozpáleném místě, abychom zjistili, že stojíme ve špatném směru. Sára a Gilberto nás zachránili od vyhladovění. A my zůstali celí, nezabili jsme se. Díky tomu všemu jsme mohli pokračovat dál a zažít mnohem více. Zažít nezažité.

Francouzská rodinka na francouzském pikniku

Jediná fotka, o kterou si požádali sami naši převozníci, my měli důležitější věci na práci – piknik

Dosud jsme stopovali v místech, kde bylo nesnesitelné dusno a pohled na krajinu také nebyl zrovna útěkem od každodenní reality. Co si budeme povídat, nájezdy na dálnici ani nic zajímavého kromě prachu nenabízí. To se však změnilo, když jsme přijeli do francouzských Alp. Čerstvý vzduch a příroda tak nádherná, že bych si tam neváhal postavit dřevěnou chajdu, nosit klobouk a pást stádo ovcí na tamních kopcích. I přesto jsme byli vděční, když pro nás přiběhl šestnáctiletý Francouz Julien z Normandie, že nás vezmou karavanem. Normálně stopaře neberou, ale prý jsme vypadali jako italští sportovci, tak maminka přemluvila tatínka, ať zastaví, a synka, ať pro nás zaběhne. Maminka si zaslouží pochvalu. Ve chvíli, kdy sedíte v autě, už nevadí, že se vláčíte téměř stejně rychle jako Napoleonova armáda, když kráčela touto oblastí, ani to, že zastavíte a uděláte si radost nefalšovaným francouzským piknikem. Navíc když při loučení dostanete fromage (čtěte fromáž nebo sýr) na cestu, to už si stěžovat na rychlost přeci nemůžete.

Závěr dne nám zpestřila ředitelka místní střední školy svým příběhem. Tato paní dvakrát navštívila Prahu, přesněji v roce 91 a 95. A prý to byla nádhera. V roce 91 to bylo město, do kterého se zamilovala. Praha nebyla městem, které známe dnes, nebyly tam mekdonaldy a káefcéčka, ani sabveje nebo burgrkingy. Bylo to takové svobodné, na nic si nehrající město. Mělo prý takové osobité kouzlo, které sice vnímala i v roce 95, ale v mnohem menší míře. My, ročník 96, jsme si to mohli jen představovat. Najednou jsme takovou Prahu chtěli zažít také, stejně tak Paříž, Londýn, Madrid a další velká města. Muselo to být magnifique (čtěte manifik nebo překrásné). Ředitelka nás dovezla plné dobré nálady a odhodlání až na půli cesty do Albertvillu. Našeho cíle jsme sice zatím nedosáhli, ale aspoň jsme se posunuli a projeli nádhernou krajinou. Už jsme nespali jako bezdomovci, ale jako dobrodruzi pod horami, kde byla v noci zima jako v regálu s mraženou pizzou. Ale ani to nás nezlomilo.

Kdybychom si nevyčistili zuby, zůstali bychom u mýtné brány

Spaní a vaření u nájezdu

Náš ranní rituál znáte, tato fotka znázorňuje ten večerní

Každý má nějaké své ranní rituály. Někdo po probuzení pozdraví slunce, jiný si jde zaběhat a další zase leží ještě půl hodiny v posteli. A my měli zase svůj. Vzbudili jsme se uprostřed něčeho nebo ničeho, posnídali sušenky od řidičů, sbalili se, na mapě naplánovali cestu a občas si vyčistili zuby. Většinou jsme se ani nepřevlékali a chodili spát v tom, v čem jsme ráno zase vyráželi.

Sedmý den našeho krátkodobého společného soužití začal čištěním zubů u mýtné brány. Právě tento důkaz lidské čistoty a správného dodržování osobní hygieny byl důvodem, proč nás do své dodávky přizvala jedna francouzská sportovní rodinka. Vždyť přeci člověk, kterého vidíte na veřejných záchodech u nájezdu na dálnici s plnou pusou zubní pasty, nemůže být nebezpečný. Člověk, jenž dělá něco tak běžného, že si zubním kartáčkem brousí svou zubní sklovinu, nemůže mít při stopování špatné úmysly. A tak nás vzali. Zavezli nás do městečka Albertville, kde se v roce 92 konaly zimní olympijské hry. A tak jsme si sedli do místního mekdonaldu, kde jsme si dali pravého cestovatelského burgra, já napsal název dalšího města a Jirka jej vybarvil. Měli jsme totiž jistá pravidla, která jsme neporušovali. Já psal názvy měst, on spal a pak vybarvoval, já mluvil s řidiči, on spal a pak navigoval, já psal tyto zápisky a on spal. Ae tentokrát Jirka jen spal.

Našim cílem bylo jezero Lac de Roselend, ležící v 1300 metrech nad mořem. Abychom se tam ale dostali, museli jsme pokračovat směrem k malému městečku Beaufort. A tak jsme stopovali s nápisem, na kterém jsme oba nechali kus svého snažení. Jenže jsme nastoupili do špatného auta a sjeli z cesty do vedlejší vesnice, kde jsme zjistili, že se musíme vrátit. V životě totiž dokáže člověka vytočit ledacos, ale věřte mi, že splést si směr a muset se při stopování vracet, to je to nejhorší. Naštěstí nám Francie přála a stála při nás. Zastavila nám paní mířící do Beaufort. Život je krásný. Město by stálo za prozkoumání, ale my měli čas sotva na to jít si načepovat pitnou vodu a koupit bagetu. Při cestování jsem zjistil úžasnou věc. I pouhá bageta chutná mnohem lépe, když si při rozžvýkávání jednotlivých soust uvědomíte, že jste se pro ni vláčeli několik tisíc kilometrů. Příští zastávka – Lac de Roselend. Tam jsme také dojeli, ale ztratili jsme mapu. Zalehl nám ji domácí mazlíček našich převozců, jehož velikost by se dala přirovnat k zadku zpěvačky Nicki Minaj, opravdu. Zjistili jsme to pozdě, jinak bychom dali naší mapě aspoň sbohem, toho psa bychom totiž nezvedli. Náš smutek stejně neměl moc dlouhého trvání, dojeli jsme do dalšího cíle, a to bylo hlavní.

Lac de Roselend

Jezero Lac de Roselend, ani jeden stopař nezůstane suchý

Mnuli jsme si z toho oči. Kamenný kostel na kopečku, všude okolo velehory a uprostřed azurově modré jezero. To bychom byli blázni, kdybychom si s sebou nevzali bagetu, sýr a pivo, nepoobědvali u onoho kostela, nevyšlapali na hřeben nejbližší hory, nenechali se unášet atmosférou francouzských Alp a na závěr, i přes zákaz koupání, nešli do vody, abychom si celý ten zážitek, celé jezero a přírodu, mohli užít na vlastní kůži. K večeru jsme odjeli v autě studenta historie, milujícího střední Evropu, naši kuchyni a tvrdícího, že ta italská a francouzská je přeceňovaná. My s ním souhlasili, protože jsme se nemohli dočkat pořádné svíčkové s brusinkami, vepřa knedla zela nebo českého piva. Ačkoli to bylo pouze několik dní, jíst bagety, sýry a tuňáka po chvíli omrzí. Pravdou však je, že ta místa, lidé a zážitky stály za to, abychom přetrpěli tento jídelníček. Důkazem byl i otec s dcerou, kteří nás zavezli k nemocnici, u které jsme měli spát. Vraceli se z horolezecké soutěže a jejich vzorem prý je Čech Adam Ondra, to hned potěší srdce vlastence. Zastavili nám za městem Annecy a my s nimi chtěli foto, stejně jako s každým jiným řidičem nebo řidičkou. Ale oni foto nechtěli, ne zadarmo. Dovolili si souhlasit s fotografií jen za předpokladu, že nám mohou dát sušenky a mapu. My se však nechtěli chovat jako nějaké prodejné máničky, tak jsme šli spát. Další den nás totiž čekal náš ranní rituál.

Švýcarsko je zemí zaslíbenou, jenže na to fakt nemáš peníze

Grindelwald

Místo, kde byste chtěli zastavit čas, ale nejde to, můžete maximálně dostat sýr

Probudili jsme se před hranicemi té malé, čtyřmi jazyky mluvící země, Švýcarskem. Byli jsme odrazováni, že Švýcarsko je zemí, kde stop nefrčí, a že my tedy také nepofrčíme. Takové ne zrovna pozitivní zprávy v člověku vyvolají obavy, zvlášť po zkušenostech z Itálie. Ale Grindelwald bylo místo, kam jsme se opravdu podívat chtěli. A tak jsme frčeli. Prvním stopem do Ženevy, druhým z Ženevy až do Bernu. Tuto cestu jsme prospali. Tento způsob cestování je totiž náročný jak fyzicky, tak psychicky. Můžete jít spát v deset večer a probudit se v šest, což je osm hodin spánku, ale ani to vám negarantuje 0% únavu. Únava je vlastně taková daň, kterou si cestování stopem vybírá namísto placení pohonných hmot, dálničních známek nebo mýtného, a proto je dobré občas, když řidič není moc komunikativní, prostě zalehnout. Třetím stopem jsme se z Bernu přesunuli do Interlakenu, městečka mezi dvěma jezery, jak již sám název vypovídá. Vzal nás mladý pár, který jel na grilovačku. Řidič, narozen v Ekvádoru, jednu dobu žijící v Barceloně a nyní ve Švýcarsku, mluvící španělsky, anglicky a německy, nám Švýcarsko popsal jako zemi, kam když se nastěhujeme, už nikdy nebudeme chtít pryč. Ani se nedivíme, i pohled z auta byl k sežrání. Možná to bylo tím, že jsme nenakupovali v místních obchodech. Například půl litr nečeského, špatně čepovaného piva totiž stojí klidně i osm franků (počítej dvě stě korun). Projížděli jsme nádhernou krajinou, až jsme se dostali do Mezijezeří, tam jsme dostali balíček chipsů a rozloučili se.

Čtvrtým stopem jsme docestovali až na Grindelwald. Svezl nás horolezec, jehož jméno si nepamatuji, vlastnící hotel s názvem Funny Farm umístěný v Mezijezeří a slíbil nám, že můžeme na jeho Vtipné Farmě spát, kdybychom nikoho nestopli. Prvně nám chtěl navrhnout, že bychom mohli jet vlakem, že jsou rychlé a že by to bylo nejsnazší, následně však připustil, že ceny tamních vlaků jsou tak abnormální, že on sám nikdy ve Švýcarsku vlakem necestoval. Zapovídali jsme se a vyjeli s ním až na samotný vrch vesnic. Vrch, na který mají auta vstup zakázán, kam by se nám šlapat nechtělo, a tudíž bychom nikdy neviděli to, co nám dopřál řidič, když nás tam dovezl. On totiž nahoru mohl, jel pomáhat přátelům, tak při tom pomohl i nám. Pohled, panorama, hory, atmosféru nelze popsat v jedné větě. Jako by nás to samo nutilo tam zůstat sedět v trávě a pozorovat, jak mraky plynou nad vrcholky hor, a připadat si jako Frodo a Sam z Pána prstenů na cestě vstříc největšímu dobrodružství v dějinách Středozemě. Vysedávat v trávě jsme si bohužel dovolit nemohli, chtěli jsme přejet Švýcarsko a večer být v Rakousku. Tak jsme se vyfotili, stopli si dvě Němky, dostali pravý švýcarský sýr a vystoupili opět na nájezdu na dálnici.

Takový byl náš pátý švýcarský stop a konfederace nám v tuto chvíli vyvrátila veškeré předsudky vytvořené na základě něčích osobních zkušeností. Třešničku na stopařský dort s nápisem “Veselé stopování, Švýcarsko!” však nasadil až stop šestý, francouzští bráchové se slečnou jednoho z nich. Daniel žije v Belgii a Paul s Evou, která je Rakušanka, ve Švýcarsku. Zastavili uprostřed nájezdu tak, že zablokovali cestu ostatním autům. Jim to však bylo putna, v klidu vystoupili a otevřeli kufr, my si tam v tomtéž poklidném duchu dali věci a pak jsme společně odjeli. Byla to prostě doslova v klidu cesta. Dozvěděli jsme se, že není vůbec snadné získat švýcarské občanství, vojenská služba ve formě půlročního výcviku je povinná pro všechny dospělé muže, všude na dálnici jsou radary, a dozvěděli jsme se i spoustu dalších zajímavých informací, které se ve škole člověk nenaučí. Na rozloučenou, před největším švýcarským městem Curychem, nám do našich zásob přibyly další oplatky.

Neumět jazyk znamená nechat svou ženu mluvit za sebe, a to se nevyplácí

Švýcaři

Multikulti foto, možná více, než se zdá

Zastavil nám Španěl, nemluvil anglicky, francouzsky, natož pak česky. Nasedli jsme a místo toho, aby s námi komunikoval on, zavolal své woman, a ta s námi komunikovala přes reproduktor. Každá její věta začínala “my man” a nějak pokračovala. My však slyšeli a rozuměli jen to stále se opakující “my man, my man, my man”, a ve chvíli, kdy jsme vjeli do jednoho městečka, nám bylo jasné, že tento man nám jen pokazí den. Objevili jsme se v zadnici světa, jejíž jméno si ani nepamatuji. Tu kolem nás z ničeho nic projel mladík zírající na nás jako na zjevení. Kráčeli jsme dál a mladík ve svém auťáku projel znovu. Kousek od nás zastavil a nyní jsme na něj zírali my. “My se snad do toho Rakouska opravdu dostaneme!” Byl to sociální pracovník, tak ještě aby dvěma mladým a zoufalým tulákům nezastavil. Povídali jsme si o stopování, o jeho pobytu v Austrálii, kde bydlel s nějakým Čechem, a o tom, jak Švýcaři neradi vidí stanovat lidi mimo vyhrazená místa a tak dále a tak dále. V St. Gallenu jsme přestoupili do jiného auta. Toto auto řídil pán Ja. Celou dobu na nás nepromluvil jinak než “ja, ja, ja, ja”, tak jsme toho využili a poprosili jej, jestli by nás nepřevezl za hranice na benzínku, u které bychom mohli spát. Odpověděl “ja” a Švýcarsko v našich myslích dovedl k dokonalosti.

Jan Žabka
Jan Žabka (Články)
Zatím stále studuje žurnalistiku na FF UP. Tam také organizuje Studentskou žurnalistickou konferenci. Podle některých se jedná o aktivního blbečka. Prý nesnáší zbytečnosti. Na starosti má celého jednoho Osla.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit