Nejnovější

O konstrukci reality, plynných krychlích a rozhozených rukách

zdroj: sprottmoney.com zdroj: sprottmoney.com

Co se kolem nás děje? Jsme nositeli nějakého stereotypu? Balancujeme na hraně nového, progresivního smýšlení? A máme právo nárokovat si pravdu? Ušetřím vám čas. Ani na jednu z těchto otázek se nedozvíte odpověď. Ale má smysl si o tom alespoň popovídat.

Na začátek je asi fér přiznat si, proč má takovýto článek vzniknout a o čem bude referovat. Na DVTV onehdá Salim Murad vznesl zajímavé téma, jehož závěr asi nikoho z vás nepřekvapí. V České republice je takřka nulová zkušenost s uprchlíky, přesto si na ně nejvíce stěžujeme (obecně). Nebojte. Nebudu zde omílat téma krize, uprchlictví a tak dále. Budeme se bavit o tom, co v nás tyto nálady vzbuzuje a jak se proti tomu můžeme preventivně bránit. Je to užitečná dovednost, která vám možná zachrání nejeden stříbrný vlas. Na druhou stranu, třeba se šedinami vypadáte cool, baví vás nadávat na EU a chcete se jmenovat Václav. Co já vím. Pak přestaňte číst, jděte na web Národní demokracie a vyfetujte trošku Bartoše. Funguje to.

Zpátky k tématu

Už jste někdy slyšeli o něčem, čemu se říká „konstrukce reality“? Pravdou je, že všichni vnímáme svět odlišně. Odvíjí se od naší bezprostřední zkušenosti založené na empiriích a na naší nepřímé zkušenosti dodávané jazykem. Jazykem se zde myslí médium, které nám přináší zprávy ze světa. Zatímco ty bezprostřední zkušenosti máme každý jiné a ve velké míře jsou spíše upozaděny, nepřímé zkušenosti máme veskrze stejné. Získáváme je za pomoci médií (rádio, televize, internet). A právě masovost médií a veliká similarita konzumentů ve finále způsobuje přednost těchto zkušeností před osobními empiriemi, neboť zkrátka máme ve svém okolí více jedinců, kteří získali stejnou zprostředkovanou informaci. Selským jazykem – ty a já jsme se snažili o stejnou holku. U mě to dopadlo (protože jsem sexy, žejo) a u tebe ne. Já kvůli tomu ženský miluju, ty zase nenávidíš. Máme jinou bezprostřední zkušenost. Oba jsme ale v televizi koukali na Borhyovou, kterak nám povídala, že je na Islandu moc tučňáků. Přirozeně se z nás stávají nositelé stejné informace. Existuje Island. Existují tučňáci. Na Islandu existují tučňáci. Tučňáků je moc. A tak dále. Zpodobňujeme se v denotátech i konotátech, navzájem se ujišťujeme ve svém stanovisku. Přijímáme stejnou pravdu. Formuje se nám stejný pohled na svět.

Konec metafor

Pokud jste tomuto příměru porozuměli, asi jistě pochopíte, kam tím mířím. Můžeme si říkat, že si všichni interpretujeme realitu jinak, a máme vlastně pravdu. Stejným dechem je však nutno dodat, že byť se v detailech lišíme, premisy a závěry jsou svou odlišností natolik nepatrné, že můžeme hovořit o jakési stejnosti. Už se vám někdy stalo, že měl někdo stejný názor, jako vy, že? Řeč je zde o názorech na situaci na Blízkém východě, ne na to, že ta servírka z oblíbené hospody by mohla zhubnout. Je to způsobeno právě tím, že konzumujeme stejné informace a na stejných principech uvnitř nějakého sociálního systému formulujeme své závěry.

Vždy se můžeme bavit o názorové diverzitě ve společnosti. Je způsobena výběrem médií (v širším slova smyslu, kdy je médiem i stopa, která referuje o tom, že tudy někdo prošel). Dá se tedy říct, pokud to vztáhneme na realitu (což mj. dělám strašně nerad) a zobecníme, že hejtři uprchlíků čtou Parlamentní listy a kavárníci (jo, fakt jsem to použil) zase surfujou na vlnách hejtfrí. Diverzita je dobrá, ale proč je konzumace médií a interpretace reality založená na jejich zprostředkovaných informacích špatná?

Na začátku jsme si nadnesli otázku, proč mají Češi (a kterýkoliv jiný národ) tendenci řešit bubáka ve skříni a zaujímat k němu nějaký postoj. Představme si na chvíli, že by tím bubákem byly obří plynové krychle, které se snášejí z nebe a barnevernují (čti: kradou děti). Všichni bychom o tom slyšeli ve zprávách, pronášeli bychom jednoduché teze, že je to špatně, ale ve skutečnosti… umí si někdo z vás představit plynnou krychli?! Samozřejmě je nutné použít ad absurdum, abychom si mohli snáze vykreslit tuto jednoduchou problematiku. Je třeba uvědomit si, které informace máme zprostředkované empiriemi a které jazykem. Jedině tak dokážeme zachránit konstrukci naší vlastní reality před jedem. Jedině tak si můžeme náš sociální prostor interpretovat vhodně (vhodně nerovná se správně, ale tento přístup je zdravější pro naše srdce, nikoliv v symbolickém smyslu).

Kritika sebe sama

V nadpisu jsem sliboval konstrukci reality, plynné krychle a teď se dostáváme k těm rozhozeným rukám. Je to něco, co osobně dělám, když nevím. Rozhazuji ruce a odhalenými dlaněmi ilustruji, že v nich nic nemám, stejně jako ve vlastní hlavě. Úvahy v mém podání nemají persvazivní funkci (nesnažím se vás přimět zaujmout můj postoj, alespoň ne vědomě). Slouží nám pouze k nové vlně kritiky, která, jak s oblibou říká filozof Václav Bělohradský, je základem vývoje v demokratické společnosti. Jenom palčivou kritikou sama sebe a vlastních teorií dokážeme vykrystalizovat pevné postoje k životu. Pokud své hodnoty, svou realitu, své plynné krychle… vystavíme tlaku, můžeme se zorientovat v tom, co se kolem nás děje, jak se na to díváme a jak to chápeme. Ovšem, může se stát, že se v sobě ztratíme, začne nám krvácet z nosu a uší a skončíme s rohypnolem u Večerníčku. Na druhou stranu. Vy byste to nebrali?

Na závěr si dovolím jedno popíchnutí sebe sama. Je jasné, že z tohoto článku silně čpí popotahování k nedůvěře v média. Jako novinář (tak si s oblibou říkám, i když jím nejsem) si tím de facto kopu vlastní hrob a vystavuji vás odlesku Epimenidova paradoxu. Je nemoudré nesledovat média a zároveň je nemoudré jim bezmezně věřit. Mohl bych vás nabádat k filtraci přísunu informací (kterých je v naší globální vesnici fakt moc a přicházejí neskutečně rychle), ale to je náročná a zodpovědná práce. Mohl bych vás nabádat k tomu, abyste si dali na hlavu alobal od čokolády, zamkli se a už v životě nezapnuli počítač, ale to je zase ujetý a disfunkční. Takže jak to nakonec řešit? Nevím. Rozhazuji rukama a jdu z okna vyhlížet plynové krychle. Uprchlíky se mi totiž zahlédnout nepodařilo. Snad budu mít tentokrát více štěstí. A vám radím (ukazuji přitom prsten do monitoru a tvářím se sveřepě): Dejte si pozor na to, jak vnímáte realitu a kdo na tom má zájem. Můžete být nevědomě zaháčkováni a postupně mobilizováni k špatné volbě u hlasovací urny (přinejlepším).

Daniel Galuszka
Daniel Galuszka (Články)
Student žurnalistiky na FSV UK (předtím FF UP), zakládající člen Houpacího Osla, nepopulární spisovatel, špatný publicista a neznámý scénárista. Občas dělá facebooky, jinak je jeho hřištěm Pískoviště.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit