Demytizace znásilnění je nutná: Oběť je vždy nevinná

Znásilnění je znásilnění vždy, když s pohlavním stykem jeden nesouhlasí. Bez výjimek. Nezáleží na tom, kdo ho provede a kde, oběť pokaždé zůstane traumatizovaná, poznamenaná a zraněná.

Je jedno, jak jsme oblečené, opilé nebo střízlivé, je jedno, kde jsme. Jsme vychovávány ke strachu ze znásilnění. Jsme vychovávány tak, abychom se vždy a všude měly na pozoru. Jsme nabádány, ať nikde nechodíme samy, ať si kupujeme pepřové spreje, ať si dáváme klíče mezi prsty.

Neměli bychom říkat dívkám, že „co se škádlívá, to se rádo mívá“, že když jim chlapec ubližuje, je do nich zamilovaný. Neměli bychom schvalovat a zlehčovat sexuální harašení na veřejnosti nebo pracovišti, omlouvat ho atraktivitou toho druhého, plést si ho se zájmem. Ženská těla patří ženám samotným a nezáleží na tom, jestli jsou oblečené nebo nahé. Proč raději nevychováváme chlapce tak, aby neznásilňovali? Proč se snižuje počet nahlášených znásilnění? Proč stále znovu dochází k sekundární viktimizaci obětí?

Pokřivený pohled na znásilnění

Podstatnou příčinou neochoty znásilnění nahlásit je vztah oběti a pachatele a to, jak je vnímán veřejností. Spousta žen si myslí, že pokud je znásilnil někdo blízký, okolí jim neuvěří. V případě znásilnění manželem se oběti bojí, že ostatní takový čin nebudou jako znásilnění vnímat. Jenže o znásilnění jde pokaždé, když je pohlavní akt vynucen, vztah mezi účastníky není relevantní. Mytizovaný, pokřivený pohled lidí na znásilnění, jaký můžeme vyčíst v komentářích pod články na zpravodajských webech i sociálních sítích, je negativní zprávou pro oběti a pachatelům umožňuje snadněji uniknout trestu.

Nejčastější mýtus? Slušná žena nemůže být znásilněná, protože dělá vše pro to, aby se jí nic nestalo – je střízlivá, nechodí na potenciálně riziková místa, slušně se obléká. Převládá předpoklad, že znásilnění rovná se přepadení oběti na osamělém místě, násilník je agresivní a deviantní cizinec, kterého oběť nějak vyprovokuje, a to zevnějškem nebo svým chováním a lehkovážností. Jenže je to jinak. Dvě třetiny znásilnění se odehrají doma a násilníka oběti často znají. Deviantní a sérioví pachatelé, útočící na neznámé ženy. jsou v menšině. Čím blíž oběť k pachateli má, tím spíše znásilnění nenahlásí. Důvodem je strach z odsouzení okolím a z popření toho, že by vůbec o znásilnění šlo, pokud se čin týká manželů či partnerů.

Na vině je policie i nastavení společnosti

Kromě složitého shromažďování důkazů, které oběti odrazuje, jde i o přístup policie ke znásilněným, nedůvěru v její ochranu a stresující prostředí policejní stanice. Oběti chtějí na traumatizující zážitek zapomenout, k tomu se přidávají obavy z neadekvátního přístupu policie, která stejně případ nejspíš nevyřeší. Vše doprovází pocit vlastní viny a strach, že znásilnění není věnována patřičná pozornost a dostatečná vážnost v médiích i u policie.

Problematický pohled na ženskou sexualitu spojenou se znásilněním rozebíral magazín A2larm na příkladu kauzy, týkající se okolí kolejí Hvězda, kdy po sérii stížností na sexuální obtěžování policie nabádala ženy, aby se oblékaly vhodně a dávaly si pozor. Policie namítala, že pokud ženy znásilnění nenahlásí přímo, nemá s čím pracovat. Jenže právě lehkovážný přístup policie, vzbuzující nedůvěru a subjektivní zátěž ze samotného trestného řízení, ženy odrazuje. Přístup institucí souvisí i se způsobem, jak vnímá oběti znásilnění společnost. Podle A2larmu se kvůli patriarchálnímu nastavení společnosti od žen očekává sexuální odměřenost. Proto veřejnost pohlíží na znásilněnou ženu jako na zneuctěnou, nečistou a pošpiněnou. Znásilnění je tak stigma fyzické i symbolické. Přesto, že je oběť nevinná, kvůli nechtěnému sexuálnímu aktu, který jí ublížil psychicky i fyzicky, je vtažena do pozice, kdy po nahlášení trestného činu dochází k veřejnému rozebírání její sexuality. Právě v takové situaci může dojít ke druhotné viktimizaci oběti.

Za sekundárním obviňováním obětí stojí i způsob, jakým společnost vnímá znásilnění a pozici oběti, která podle ní překvapivě není jednoznačně nevinná. Z průzkumu agentury Focus, který vznikl na popud Amnesty International, vyčteme, že „podle většiny respondentů si žena za znásilnění může sama, pokud je opilá, vyzývavě oblečená nebo jde sama po opuštěném místě – s tím souhlasila třetina respondentů a až polovina dotázaných mužů.“ Jiří Nepala z agentury Focus k tomu dodal: „Nejsilnější souhlas vyslovují muži ve věku 18-34 let, kteří jsou podle statistik také nejčastějšími pachateli těchto činů.“

V číslech

Podle zmiňovaného průzkumu byla až desetina českých žen znásilněná. Nějaká forma sexuálního násilí se dotkne 6 – 10 % mužů, ale až 25 % žen. Minulý rok bylo nahlášeno 598 znásilnění, jenže ženy oznámí jen 5 – 8 % případů, skutečné množství je tedy mnohokrát vyšší. Množství nahlášených znásilnění klesá, soudy potrestají jen 2 % pachatelů, popisované výsledky statistik zachycují jen zlomek skutečných výskytů znásilnění. Proto by se měly konečně začít řešit příčiny toho, proč se oběti zdráhají trestné činy nahlašovat. Kolik lidí z našeho okolí sexuální násilí nějak zasáhlo a ohrozilo? Kolikrát jsem já sama či ženy a dívky okolo nějaké jeho formě čelily?

Oběť je vždy nevinná

Komentáře na zpravodajských webech i sociálních sítích pod články, které se týkají znásilnění, by pro nás měly být alarmující. Lidé často nevnímají znásilnění mezi manželi jako trestné, často téma zlehčují, často obviňují oběť. Způsob, jakým lidé tento trestný čin vnímají, má původ také v tom, jak naše společnost vnímá ženu a její sexualitu, a s tím je spojeno mnoho stereotypů. Právě z těchto komentářů se můžeme dočíst, že žijeme ve společnosti patriarchální a že feminismus potřebujeme.

Mýtus o vině na straně oběti musí být vyvrácen jak médii, tak odborníky, a to dostatečně nahlas, aby společnost začala znásilnění vnímat jako trestný, násilný čin, a ne jako něco, za co může ve stejné míře oběť i pachatel – argumenty, že žena pachatele provokovala vyzývavým oblečením nebo chováním, jsou scestné. Pokud si žena v odhalujícím oblečení o znásilnění říká, ženské tělo si ze své podstaty znásilnění zaslouží, a to je misogynie v nejčistší formě. Teprve po vyvrácení všech mýtů a po dosažení toho, že k obětem bude přistupováno způsobem, který jim nebude ještě více ubližovat, až pak bude znásilnění ve společnosti vnímáno s odpovídající vážností.

http://stopznasilneni.ecn.cz/cz/

http://www.focus-agency.cz/z-nasich-vyzkumu/nasili-na-zenach

https://www.buzzfeed.com/katiejmbaker/heres-the-powerful-letter-the-stanford-victim-read-to-her-ra?utm_term=.uyOLY2JoY#.obE1X9ZkX