Dominik Feri: Politika má být záležitostí celé společnosti, ne akademickou disciplínou

Americký mediální teoretik Neil Postman ve své knize Ubavit se k smrti napsal, že televize proměňuje politiku v atraktivní spektákl sloužící k pouhému pobavení a každá kauza je na televizní obrazovce okamžitě nahrazena jinou, takže ji publikum ani nedokáže vstřebat. Je otázka, jestli by Postman neviděl pokračování tohoto trendu i u nových médií. O těch teď připravuje knihu dvacetiletý teplický radní Dominik Feri. Kromě psaní stíhá publikum svého ostře sledovaného facebookového profilu nadále k smrti bavit záplavou statusů, selfíček a memů a udělal si čas i na rozhovor.

Několikrát jsi avizoval, že dokončuješ knihu o sociálních sítích, která by měla vyjít na podzim. Co od ní čtenáři můžou čekat?

Sociální sítě do značné míry vystihují charakter naší doby a já jsem dlouho přemýšlel, jak tohle téma uchopit. V patnácti letech jsem v sobě objevil velkou vášeň pro historii, procházel jsem si staré kroniky a objevoval jsem díky nim dějiny ve všech barvách a souvislostech. Něco podobného teď chci vytvořit se svou knihou. Taky to bude kronika, jenom s tím rozdílem, že se snažím zaznamenat současnost, svoje mládí a život své generace. Píšu takový vzkaz v lahvi, který pak zašpuntuju, a za dvacet let si nad ním pobrečím. Knihu budou tvořit jednak rozhovory s lidmi, které je na Facebooku dobré sledovat, protože přispívají poměrně zajímavým obsahem, a také moje komentáře přibližující různá specifika naší doby.

Čím je pro tebe fenomén sociálních sítí zajímavý?

Tím jak narušil sociální distance mezi různými vrstvami lidí. Dřív jsi například o nějakém ministrovi slyšel jenom skrz tradiční média, těžko sis s ním mohl promluvit, ale dnes mu díky sociálním sítím klidně můžeš napsat zprávu a být s ním v daleko důvěrnějším kontaktu. S touhle změnou se teď musí vyrovnávat jak politici, tak tradiční média. Ta jsou najednou vyšachovaná ze hry, protože politik je k oslovení své cílové skupiny nepotřebuje. Sám na svém profilu může říct, co chce, kdy chce.

Je dobře, že tradiční média takto ztrácí roli zprostředkovatelů? Politik pak může mít v rukou daleko větší moc.

Na jednu stranu získává větší moc, ale s tím se zároveň pojí větší odpovědnost. V současné době už pro něj není tak lehké ututlat nějakou informaci. Když se dostane ven, že přijal úplatek, na sociálních sítích se to okamžitě rozkřikne. Pokud zvážím všechna pro a proti, přijde mi pozitivní, že politici od tradičních médií přebírají část jejich vlivu. Mnozí novináři na to reagují a stávají se na sociálních sítích komentátory aktuálního dění. Jsem přesvědčený, že kdyby Facebook existoval ve třicátých letech, všichni čeští novinářští velikáni by na něm tehdejší situaci glosovali.

Zastavme se ještě u těch pro a proti. V čem vidíš negativa sociálních sítí?

V tom, že informace, které se tam objeví, jsou velmi dočasné. Na internetu se jeden den rovná jednomu roku. Na dnešní informaci si už zítra téměř nikdo nevzpomene. Jenom největší kauzy jsou v kurzu několik dní, maximálně týden. Politici si na to bohužel zvykli a umí s tím pracovat. Když udělají velký průser, tak musí týden počítat s naštvanými e-maily a telefonáty, ale pak se to znova vrátí do normálu. Tohle je ale problém, který sociální sítě jenom prohloubily. Kořeny je potřeba hledat v české občanské kultuře, která není zrovna na výši. Lidi nejdou protestovat do ulic, když se dozví, že politik stojí za nějakým malérem.

Čím si to vysvětluješ?

U nás většinou projevy občanské příslušnosti končí u voleb. Dost lidí má dojem, že nemají žádnou jinou možnost, jak ovlivnit dění ve státu. Myslí si, že když se jim nelíbí něco, co politik dělá, můžou si jen zamrmlat pod vousy, jaký je kretén. Vychází to asi z nějakého resentimentu ze socialismu, kdy lidé spoléhali, že ti nahoře to zařídí a oni sami do toho nemůžou zasahovat. Začíná se to ale lámat, občanská aktivita se stává četnější a přispívají k tomu i sociální sítě, kde je možné vést diskuzi.

Sám říkáš, že se na svém Facebooku snažíš populární formou vzkřísit zájem mladých lidí o politiku. Jak už jsi ale nastínil, kauzy mají na internetu hodně krátkou životnost. Není to tedy spíš tak, že stručné zábavné statusy mění politické problémy jen v podněty k rychlému pobavení?

Pokud má být politika záležitostí celé společnosti, nemůžu si hrát na to, že jde o akademickou disciplínu pro hrstku jedinců, a musím ji podávat přístupnou formou. Proto využívám především humor, který je nám Čechům odjakživa blízký. K tomu, aby u nás vzkvétala občanská společnost, vede ještě dlouhá cesta. Zatím jsme tedy ve fázi, kdy se nad politickými kauzami pobavíme. Někteří z nás už ale politikům i napíšeme, co si myslíme, a podle mě se to bude jenom dál zlepšovat. Z přednášek, které vedu po českých městech, vím, že jsem pro mnoho mladých lidí zdrojem, který jim z aktuálních témat vyabstrahuje to zásadní. Budu rád, pokud se díky mně najednou objeví tisícovky lidí, kteří donedávna neměli o politice ani šajn a teď je bude aspoň trochu zajímat. Aby rozuměli mým vtipům, tak potřebují znát kontext, takže si musí sami vyhledat, o kterém politikovi a o které kauze mluvím, a zjistit si o tom něco víc. I humorem jde šířit osvětu.

Tomio Okamura nebo Zdeněk Škromach na sociálních sítích osvětu zrovna nešíří. Jak se díváš na to, jakým způsobem sociální sítě využívají?

Nemyslím si, že by Okamura nebo Škromach byli v používání sociálních sítí špatní. Naopak. Oba znají svou cílovku, vědí, na co slyší, a to jí dávají. V případě Okamury fungují apelační, excitovaná videa. U Škromacha, žoviálního chlápka z jižní Moravy, zase zabírají škvarečky, vínko a věty o tom, že tady nechceme lidi, kteří se neintegrují. Oba svou práci dělají dobře, i když jinak než já.

A oba natáčejí videoblogy. Nepřemýšlel jsi, že by sis taky sedl před kameru a stal se prvním českým youtuberem komentujícím politiku?

Je pravda, že v komentování společenského dění, máme na YouTube díru na trhu. Já na natáčení videí ale bohužel nemám čas, takže se zatím držím statusů. Pro svou bezprostřednost mě ale na Facebooku moc baví živé přenosy, kterých chci v budoucnu využívat víc. Líbilo se mi, že slovenský prezident Andrej Kiska skrze takový přímý přenos debatoval s lidmi. Doufám, že se to rozšíří mezi další politiky a nahradí to klasický pasivní model „tak mě tady máte a teď mě poslouchejte“.