Sabina Slonková: Zdroje jsou pro novináře to nejdůležitější. Čínské aktivity v médiích je třeba sledovat.

Sabina Slonková patří mezi nejvýraznější české investigativní novináře. Mimo jiné pracovala půl roku jako šéfredaktorka Mladé fronty Dnes po té, co deník koupil Andrej Babiš. Svůj odchod později zdůvodnila tím, že nelze vést nezávisilé noviny, pokud je vlastní politik. V současné době je šéfredaktorkou serveru Neovlivní.cz, který monitoruje vazby mocných v České republice, ruskou propagandu a obecně patří mezi jeden z nových a úspěšných mediálních projektů. 

Hovoří se o krizi médií na několika různých úrovních. Jak by podle vás měl vypadat zdravý mediální trh? Existuje něco takového?

To je složitá otázka. Já rozhodně nejsem zastánce toho, že by stát měl regulovat soukromá média, jak si myslí například Jakub Patočka. Úplně upřímně si nedovedu představit, jak by takový systém fungoval. Z vlastních zkušeností mohu říct, že by se politici měli od médií držet dál, i pro dobro samotných soukromých médií. Jednoznačný recept na řešení současné krize médií nicméně nemám. Kdybych měla, nejspíš bych již byla nominovaná na Nobelovu cenu.

Litovala jste někdy svého odchodu z Mladé fronty v tom smyslu, že byste si říkala: „Kdybych zůstala, mohla jsem to ukočírovat.“

Myslím, že jsem poměrně soudný člověk, a v médiích pracuji již nějakou dobu, takže v tomto smyslu určitě ne. Navíc, můj odchod z Mladé fronty nebylo impulzivní rozhodnutí, celé to ve mně zrálo delší dobu. Já skutečně odcházím z bojiště až ve chvíli, kdy vím, že situaci nemohu dále ovlivnit. A chvíle, kdy jsem dala výpověď, byla ta mezní hranice, kdy jsem mohla odejít.

Jak dnes pracují investigativní novináři?

Je to práce jako každá jiná v naší branži. Vždy je to jen přinášení nových informací, původních informací a to by mělo být úkolem každého novináře bez ohledu na to, jestli se věnuje investigativní žurnalistice, nebo té takzvané obyčejné žurnalistice. „Obyčejný“ novinář může jít psát o fotbalovém zápase, na čemž není nic špatného. Pak ovšem může dostat informaci o tom, že zápas byl nějakým způsobem ovlivněn, a tady začíná ta investigativní práce. Ale stále si myslím, že investigativní žurnalistika stojí na zcela původních informacích.

Ptám s ohledem na to, co na jednom z diskuzních panelů na katedře žurnalistiky v Olomouci naznačil Dalibor Balšínek. Tvrdil, že současní čeští invetigativci pracují více či méně na objednávku různých politických oponentů, nevěnují se samostatnému hledání případů z celé škály veřejně dostupných zdrojů.

Já nevím, co přesně pan Balšínek řekl nebo jak to myslel, ale za sebe mohu jednoznačně říct, že my nepostupuje tak, že bychom pracovali na něčí politickou objednávku. Já jsem tak nikdy nepracovala. Pro mě je hlavním kritériem to, zda se jedná o pravdivou zprávou. Každou informaci poctivě ověřujeme a pochopitelně zkoumáme i případnou motivaci toho, kdo nám ji přinesl, pokud se nejedná o roky prověřené osoby. Ale znovu opakuji, pro mě je stěžejní to, že je zpráva pravdivá. Pokud je její zveřejnění ve veřejném zájmu, není co víc řešit. Musím říct, že za poslední roky si nepamatuji kauzu, ve které bych získala informace tím stylem, že by mi je přinesl politický konkurent nějaké partaje. Takto to skutečně nefunguje.

A jak to tedy funguje? V současné době existuje celá řada otevřených zdrojů, při jejichž kritickém zkoumání se mohou objevit nějaké nesrovnalosti. Například kauza Čapího hnízda je propojená s vyšetřováním Evropského úřadu pro boj proti podvodům…

My dlouhodobě sledujeme to, jak Evropský úřad pro boj proti podvodům vyšetřuje čerpání dotací v České republice, takže když vydal prohlášení o stavu vyšetřování Čapího hnízda, tak bylo naší povinností toto téma zpracovat, což jsme na Neovlivní také udělali.

Je pro investigativního novináře výhodná publicita? Například v tom smyslu, že v případě, kdy je určitým kruhům nepohodlný, je pro ně těžší jej zdiskreditovat.

Myslím, že zde musíme rozlišovat případ od případu. Pokud vás někdo bude chtít zdiskreditovat, tak vám nepomůže, zda jste, nebo nejste veřejně známou osobností. Je to prostě tak, že buď vám lidé věří, nebo ne. Ideální je, pokud za vámi vidí roky dobře odvedené práce, která mluví za vás.

Vy jste se několikrát ocitla u soudu kvůli tomu, že jste odmítla prozradit totožnost vašeho zdroje. Je to pro vás otázka novinářské cti?

Nejen novinářské, ale cti obecně. Lidé, jejichž totožnost jsem musela zamlčet, mi věřili a často měli velmi pádný důvod, aby zůstali v anonymitě. Mohli přijít o práci, znám případy, kdy se báli o zdraví či o rodinu. Zdroje jsou pro novináře to nejdůležitější. Pokud jednou někoho podrazíte, tak vám ti další již nebudou moci nikdy věřit.

S DVTV se účastníte Road show po krajích. Proč jste se do tohoto projektu zapojila?

Obě naše média působí na internetu. Neovlivní se navíc svou specializací vybudovali převážně na pražských čtenářích. Chtěli bychom, aby nás četli i lidé v krajích. Některé z našich projektů, jako například žebříky vlivů v jednotlivých krajích mohou právě tyto čtenáře oslovit. Navíc podle mého žije člověk v Praze v určité bublině a je třeba vycestovat do reálného světa.

Který kraj nejvíce volá po práci investigativních novinářů? Kde chybí lidé, kteří by rozpletli vazby mezi mocnými?

Nejhorší situace asi panuje na severu Čech, kterému se říkalo Palermo severu. Ta míra propojení podnikatelského podsvětí s politikou byla tak vysoká, že vyústila až ve vraždu partnera bývalé hejtmanky kraje. Myslím, že metody, které se používaly, bývaly až vyhrocené. Na druhou stranu si nedělám iluze o tom, že se v jiných krajích možná jedná v rukavičkách,  nejrůznější lobbistické tlaky jsou tam také.

Nemohli by například lokální novináři v jednotlivých krajích věnovat více úsilí investigativním článkům?

Bez práce na investigativních kauzách by novináři vlastně rezignovali na své původní poslání. Myslím, že jedna z věcí, kterou lidé od médií očekávají je, že budou přinášet kritickou reflexi toho, co se u nich v regionu děje. Že nebudou pouze slepě papouškovat jednotlivé hlasy radnice. Uznávám, že práce lokálních novinářů je výrazně komplikovanější než práce těch ve velkých městech. Když napíšete něco ošklivého o starostovi Prahy a on se s vámi přestane bavit, není to zas takový problém, protože na další tiskovku redakce pošle někoho jiného. Když pracujete jako novinář v okresním městě a napíšete něco ošklivého, mimo toho, že se s těmi lidmi potkáte večer v hospodě, je jasné, že máte na radnici už navždy dveře zavřené. Zároveň prostě musíte reportovat o věcech běžných, praktických. Proto si myslím, že většina regionálních novinářů si sakra rozmyslí, zda se jim vyplatí do nějaké kauzy jít, nebo ne.

Na Neovlivní se věnujete i vlivu ruské propagandy. Je toto téma v médiích dostatečně reflektováno?

Já myslím, že ano. Když jsme zakládali Neovlivní v březnu 2015, tak jsem upozorňovala, že část obsahu se bude věnovat právě vlivu ruské propagandy. A od té doby se musím přiznat, přebrala toto téma celá řada médií, takže je dostatečně reflektováno.

A má to kýžený efekt?

Nejsem si jistá, jestli je efekt to, že by lidé přestávali určité věci číst. Nicméně, pojmenováváme věci tak, jak jsou, a to je hlavní práce novináře.

Máte zmonitorované dopady ruské propagandy i na Slovensku? Přeci jen se tam objevily případy, kdy jednotlivci či skupinky odjely bojovat na východní Ukrajinu, takže se zdá, že u nás situace není tak vyhrocená.

Myslím, že u nás i na Slovensku funguje ta propaganda zhruba stejně. Gró ruské propagandy se nachází na internetových serverech, které jsou velmi podobné v obou zemích. I podle jmen, na něž jsou zaregistrovány jednotlivé domény se zdá, že za nimi stojí stejní lidé. Nicméně je velmi těžké ukázat, jak jsou tyto aktivity placené.

Funguje u nás i jiná propaganda než ruská?

Určitě, ale my jsme si vybrali ruskou, jelikož to nikdo před námi takto do hloubky nedělal, a já jsem ráda, že jsme posloužili jako inspirace pro jiné projekty. Samozřejmě, až bude čas, rádi bychom si posvítili i na další aktivity.

Části mediálních příjemců se může zdát, že ruská propaganda je jediná reflektovaná, zatímco například o americké se dočtou pouze na konspiračních webech. Fungují u nás nějaké projekty, které by monitorovaly práci „západní propagandy“?

Ano. Fungují u nás nezávislá média. Například Britské listy se snaží přinášet i jiný pohled na zahraniční politiku a politiku Spojených států než mainstreamová media.

Jak se potom díváte na vstup čínského kapitálu na český mediální trh?

Rozhodně je třeba toto dění sledovat, bedlivě dohlížet na to, jak se budou média měnit, jak se bude měnit informování o politice a mezinárodním dění. Měli bychom tohle všechno sledovat a popisovat. Média nejsou vyloučena ze společnosti a měla by být nahlížena kriticky.