Karel Hvížďala: Print patří milionářům, kyberprostor je nepřehledný

Trh médií dnes prochází velkými změnami, není snadné nahlédnout nad jeho pěnu dní. Českému novináři Karlu Hvížďalovi, který působil například jako šéfredaktor časopisu Týden, jsme položili několik korespondenčních otázek.

Když se rozhlédnete po krajině českých médií, co vidíte?

Vidím, že naše mediální krajina je z větší části monokulturní: print patří milionářům, kteří mají své obchodní a politické zájmy a snaží se spolu s politiky silně ovlivňovat veřejnoprávní média, která se nemohou moc bránit. Přitom na změnu zákona není před třemi volbami příznivý čas. A kyberprostor je velmi nepřehledný a vyžaduje velkou kompetenci, aby se v něm člověk orientoval. Za této situace tedy naše hlavní média jako celek neplní svou funkci a z velké části to jen předstírají. Zároveň se na trhu objevila řada malých nadějných a nezávislých titulů, za nimiž stojí novináři, kteří ze starých médií kvůli novým majitelům odešli, ale jejich dopad je zatím na veřejný prostor malý.

Představuji si, že média mají kultivovat společnost a společnost má kultivovat média. Funguje to tak podle vás? I dnes?

To je velké zjednodušení, prestižní média mají občany informovat, kontrolovat ostatní mocnosti: moc ústavodárnou, výkonnou a soudní a popřípadě i bavit.

Říkáte “bavit”, může být podle vás prospěšné něco jako infotainment či politainment – zezábavňování mediálních obsahů či politiky?

Osobně se domnívám, že moc ne, protože něco se o něčem dovědět je práce, kterou za nás nikdo jiný neudělá. Infotainment vzbuzuje v lidech mylnou představu, že je možné se něco dozvědět bez námahy, a to je lež.

Je pro současnost něčím příznačný výsměch prezidenta Zemana novinářům, typická může být kauza s Peroutkou, nebo jde o jednotlivost?

Tato kauza vypovídá jen o duševním stavu pana prezidenta: není to téma na analýzu, ale na diagnózu.

Co leží na bedrech příštích novinářů a zejména čtenářů?

Vyvzdorovat si na politicích nezávislá veřejnoprávní média: naučit je, aby je respektovali jako mediální instituce a ne jako vlivové instituce. Jde to ale těžko už taky proto, že cenzura byla ve staré Velké Británii zrušena v roce 1695 a u nás poprvé v roce 1989: zpoždění 300 let nemůžeme rychle dohonit, chce to čas naučit se svéprávnému chování. S printem je to složitější: kvalitní noviny budou lidé kupovat jen tehdy, když pro ně budou užitečné. Když bez nich nebudou moci ve společnosti jako vážení občané obstát. U nás má zatím na trhu větší cenu drb než informace.