Nejnovější

Smrt Foglarových dětí aneb Jak jsme zlenivěli

Zatímco bylo ještě před pár lety zvykem zvát lidi na akce osobně či prostřednictvím nějakého média (televize, rádio, leták, dopis atd.), dneska už se téměř vše zařizuje levně a lenivě skrze sociální sítě (čti: fuckbook). Nedávno mi takto zase přišla už asi tisícerá pozvánka na nějakou technoparty nezbedných rovnokšiltů s velkým MC a neznámým jménem, kterou určitě nebudu ignorovat, nene. Řekl jsem si „Spam, jasný. Dál to řešit nebudu,“ protože hostitel mě nezná a nezajímám ho já, jako spíše peníze, které bych sebou donesl a utratil je za nějaké to pívo. V tomhle článku ale nehodlám kritizovat hudební styly, pokusy o vydělání peněz, ani (jako již tradičně) Marka Zuckerberga.

Fascinuje mě spíše až bizarní snaha o podbízení se, natolik typická pro organizátory akcí (většinou klubových rozměrů). Žijí v stereotypním smýšlení o tom, že popisek akce musí obsahovat co nejvíce předpotopních symbolů jako srdíčka, noty, hvězdičky a další pí*oviny, že akce musí mít stoprocentně něco společného se sexem (aby tam ti týnejdři přece přišli jako!) a že se každý nejvíc po*ere ze Sexu na pláži za šedesát korun, protože to je Amerika vole! Ne. Jako fakt ne.

Marketing stranou. Zaměřme se na to podbízení. Nedávno jsem hovořil se známým, který podobné akce organizuje, čímž jsem až donedávna silně pohrdal. Viděl jsem za tím totiž pouze snahu o vydělání na předpověditelném vzorci chování puberťáků páteční noci. No, ono to tak ve skutečnosti asi i je, ale mě více zaujala ta část, kdy mi onen známý tvrdil, že už zkrátka vůbec netuší, jak mladé lidi zaujmout. A já s ním musím souhlasit.

Z opačného konce:

Možná je to záležitostí jenom vysokoškolských studentů. Možná ne. Možná mě jenom lidi nemají rádi (jako… jo no), ale zatím mi připadá, že naše generace (s označením Fň, jak jinak) má silný problém s rozhodováním. Typickými znaky naší debaty, jejíž závěrem by mělo být rozhodnutí, jsou slova jako „uvidím“, „ještě nevím“, „domluvíme se na fejsu“ apod. Je žití v chaosu událostí, který nám ale ve finále znemožní účast byť na jediné z nich, pohodlnější? Ano. Ale pouze na oko.

Ve chvíli, kdy totiž akce nesmluvíme dopředu, sami si znesnadňujeme přípravy, na kterých poté naše účast ztroskotá. Hledáme výmluvy, proč se nemůžeme zúčastnit. Jsme skeptičtí vůči druhu zábavy. Mohou za to empirie. Rozhodně bychom však neměli na jednom zážitku, lépe řečeno na jednom druhu zážitku, stavět pasivní barikádu našeho života. Pletu se?

Proč nás počítače připravily o spontánnost a hospody o touhu objevovat? Vždyť přeci nemůžu být sám, komu to přijde smutné.

O utopii a Foglarovi:

Vždy si představuju, jak JF coby skaut obdivoval krásy přírody, které pak dokázal přenést do svých knih. Láska k lesům v něm přetrvala až do smrti a na jeho představách vyrostlo mnoho chlapců a dívek, ze kterých se později stali skuteční dobrodruhové. JF byl vzorem, anebo alespoň vzory dokázal vytvářet. Byl opravdovým Rikitanem, který si ze svých čtenářů vychoval Hochy od Bobří řeky. Naplňoval je ambicí alespoň přes léto vyměnit město za přírodu a nestálo ho to vůbec nic.

Je tedy možné, že lidé, kteří mají problém s rozhodováním, měli pouze špatné vzory při dospívání? Že jejich neutuchající netečnost, nerozhodnost a lenost spatřují svůj prazáklad v dětství bez letních táborů?

Vždyť co je lehčí, než zaplnit ta prázdná místečka v kalendáři plánovaným zážitkem, místo velkého, mdlého nápisu „nevím“?

Na závěr:

Ještě donedávna jsem si na Facebooku trhal vlasy kvůli nejzatrolenějšímu tlačítku „Možná“, které v událostech přesně vyjadřovalo počet lidí majících vás úplně u p*dele. Nezachránili to ani transformací významu této funkce na „Mám zájem“. Elektronická pozvánka dnes sklízí asi tolik pozornosti jako Jiřina Bohdalová během svých narozenin. Pokud se hned v titulku neskloňuje porno, drogy, sojky či fitness, skončili jste.

Jako jasně, sedět doma v klimatizovaném obýváku, mít otevřené pivo, hrát na počítači, sledovat filmy a užívat si chvíle, kdy po vás nikdo nic nechce, je zkrátka boží. Fakt se tomu vyrovná jen máloco. Na druhou stranu, odpustili byste si na smrtelné posteli, že vám mezi prsty proteklo tolik… života? Že jste neotestovali své limity, neprohlédli si osobně všechna ta místa na mapách, nezažili neopakovatelný zážitek? Nesjeli řeku, nestanovali na skalním převisu, neušli kus světa?

Vymřely snad Foglarovy děti? Domnívám se, že ne. Umírají ale na nedostatek kuráže rozhodovat o svém volném čase.

Jaroslav Foglar inspiroval svým životním přístupem lidi. Jaroslava měli všichni rádi. Buďte jako Jaroslav!

Tzv. výmluvníček

Tzv. výmluvníček

Daniel Galuszka
Daniel Galuszka (Články)
Student žurnalistiky na FSV UK (předtím FF UP), zakládající člen Houpacího Osla, nepopulární spisovatel, špatný publicista a neznámý scénárista. Občas dělá facebooky, jinak je jeho hřištěm Pískoviště.
  1. Klepač – dnešní omladina vůbec nechápe o čem je řeč.

    Ahoj kamarádi, doufám, že to po kamarádovi s krátkym zobakem
    vyluštíte. Ale jste všichni šikovní Moraváci, nebo i někeři Češi, takže to máme k těm severomoravskym chacharum blizko.
    Je to, co mě cele ráno bavilo. Pamatujete eště, jak na každem sidlišťu byly klepače? To bylo, užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni. Klepač byl našim fejsbučkem aji mobilem dohromady. Jak bylo cosik třeba komunykovat, šlo se na klepač. Kdo by tenkrat tušil, že za čtvrt stoleti budu mět problem najit nejen klepač, ale dokonce aji jeho fotku! Kdo by to tušil, že barva na tych nadhernych kladinach obsahovala polychromovane bifenyly či jakesik jiné sajrajty… No a co? Koho zajimaly také cypoviny? Však aji moja dřevěna postylka, ve ktere sem jako maly synek v
    době ruske okupace chrapal, byla natřena barvu, kera obsahovala olovo. A jak se to fajně lizalo! Proto možna mam železne zdravi. Muj tata s mamu neměli žadne bezpečnostni šraky, abych nevypadnul z postylky a nejebnul se do hlavy. Tuž, možna sem se jebnul. Každopadně sem neměl žadnu flašku na pití, kera by byla zajištěna proti temu, aby sem se nezalknul, nebo aby sem nepokypal drahu plovuci dlažku.Ani na oknach a na sporaku nebyly žadne specijalni pojistky, aby sem nevypadnul z okna, nebo aby sem se nešel dobrovolně upect do truby. Na cypoviny nebyl čas, bo bylo třeba vyvařit posrane plinky. Koho by dneska napadlo vrazit použite pampersky do tatramatky
    nebo do hrnca na sporaku? Když sem sednul na mojeho prvniho Pijonyra, neměl sem blembak na hlavě, kery dneska musi nosit povinně každy mameluk do 15 roku, a brzy bude určitě povinně nosit každy až do domova duchodcu. Když sem poprve zavodil na kolobce, šprajclo se mi předni kolo a rozbil sem si držku. Přesto muj tata s mamu nežalovali s pomoci právnické kanceláře učitelku. Zdupane sem dostal ja sam. Když sem byl na zahradě, chlastal sem vodu z hadice. A když zme byli s partyju u splavu na Opavici, chlastali zme vodu přimo z koryta a dupu utiral lopuchama s kopřivu. Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si budu kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne optymineralu? Či by mě napadlo, že děcka fčil nemožu z baraku bez pitička schovaneho v sofistykovanym zařizeni, kere brani vytečeni obsahu a potřisněni gaťat?? Když zme šli ze synkama kopat bunkr k lesiku, měl sem v kapse
    chleba z maslem a zapijel sem to taku žlutu sodovku. Kamoš měl k temu navic zelenu papriku a červenu slazenu sodovku! Chlastali zme sodovky plne cukru a přesto si nepamatuju, že by kdokoliv z nas byl tlusty. Navic sem ja cucal tu jeho červenu a on zas
    pruboval moju žlutu. Chleba při kopani bunkra překažal, tuž odpočival na boku v blatě a zežrany byl až pak. Aji s blatem. Myslite si, že mi z teho bylo blbě? Nikdy! Ani opary zme nedostali. A to zme si gzichty nepotirali preventyvně jelenim lujem a podobnýma cyparnama. Žižaly zme taku malu rybyčku řezali na poloviny, bo nam ve škole řikali, že žižala je užitečny tvor a že když se rozpuli, tak doroste! Škoda, že nam neřekli, že doroste jen ta jedna polovina. Dodom zme chodili včas, ani nevim, jak zme to zvladli.
    Kolemjduci vždycky oznamili spravny čas. Žadne mobily nebyly, takže co se dohodlo na klepaču, to muselo platit. Kdo se připozdil při hrani sofistykovanych her (třeba hazani
    nožem od frňaka tak, aby se zapichnul do země), byl ztraceny. Nebyl žadny fejsbuček, počitače, internet. V televizi byly dva kanaly a v tych tekla enem žumpa. Když kamoš
    přitahnul do lesika kytaru a začal hrat Hotel Kalyfornyja (Eagles) http://jdem.cz/bga7d2 byl pan Buch. Okamžitě na něm viselo 10 bab. Tuž, bylo nam patnact. Našli zme kamoše venku aji bez mobila. Byli v lesiku, v bunkru, nebo na hřišťu.Padali zme do potoka, padali zme ze stromu, z klepača, lamali si hnaty, robili zme si modřiny, sypali zme si pisek do vlasu aji do oči. Byl to naš problem. Kdo si doma stěžoval, dostal ještě přidane. Mliko se pilo od kravy, kobzole se kradly jezeďakum a pekly a žraly se zelene, šťovik chutnal dokonale a třešně zme kradli susedovi anebo v aleji. Kdo se prozradil a spadnul ze stroma, ten s nama přiště nešel, bo kdo by tež lozil s mamlasem? Na koleje zme valili hřebiky a padesatihaliřove mince. Zustavaly z nich fajne placky. Přes řeku zme lozili po rurach tak dluho, až tam jakysik cyp namontoval ty špičate zabrany. Škoda, možna byzme vymysleli aji prvni bandži džamping. Okolo byl komunystycky socializmus, a přesto zme byli svobodni. Žadne hlupe předpisy nas nesvazovaly. Bylo nam jedno, jake zakřiveni maju banany, bo stejně byly akorat parkrat za rok – v době, kdy opravdu dozravaly. Gulaš a koprovka byly nejlepši ze včerejška. Z buřtu při opekani vykapaval poctivy praseči tuk a přestože zme to žrali černe připalene, bylo nam fajně a neměli zme pocit, že žereme polyvinylchloridovy bazmek.Tak si řikam, jak je možne, že vlastně eště žiju.

    • Díky za tvůj článek, lépe bych to nenapsal, smál jsem se až mi tekly slzy.
      A jsem rád, že jsem prožil něco podobného.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*