Ministr Herman nám připomněl skutečnou historii

Je to pár dní, co ministr kultury Daniel Herman navštívil jako první ministr sudetoněmecký sjezd a přednesl projev, ve kterém odsoudil jak nacistické násilnosti na Češích, tak i zvěrstva na Němcích, kterých se Češi dopouštěli po válce. Nejvyšší představitel Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt řekl, že návštěvu ministra Hermana vnímá jako historickou událost. 

Na začátek se zeptejme, jak někteří z nás namítají, zda se máme pořád donekonečna omlouvat? Část lidí míní, že nekonečné omluvy stejně nic nezmění a jsou jen prázdným gestem. Podle mě by ale omluvy měly zaznívat, záleží už jen na jejich četnosti a intenzitě. Ministr Herman udělal správně, že oddělil zločiny německých nacistů a české lůzy. Činy obou skupin je nutné připomínat a zamlčovat jednu z nich byl pokus o přepisování dějin. Omluvy by samozřejmě neměly zaznívat příliš často, ale připomínat si dějiny je třeba, a to ne jen při výročích událostí.

Nesmí se fotit – opékáme gestapáka!

Jasně, velká část sudetských Němců se podílela na likvidaci první republiky a řada pak sloužila Hitlerovi. Z toho plyne, že se Čechům nelze divit, že cítili po válce vztek a touhu po pomstě. Nakonec i odsun Němců byl nešťastným, ale tehdy nejspíš logickým krokem. Vše se pod nátlakem událostí změnilo v teror naprosté primitivní lůzy, která nebrala ohled na to, jestli někdo byl v SS, nebo pomáhal Čechům. Vlna teroru a násilí neměla své meze. Historik Jiří Padevět nedávno sdílel status na Facebooku fotku kusu papíru, kde bylo napsáno „Opékání gestapáka na nám. republiky. To nikomu nedávejte, nesmělo se fotit!”. Text realisticky vykresluje absurditu doby. Nakonec přirovnání primitivních vlasteneckých Čecháčků k Islámskému státu by v tomhle případě nebylo daleko od pravdy.

Násilnosti páchané na Němcích jsou všeobecně známé, ale společnost jakoby je nechtěla přijmout. Možná za to může čtyřicetileté vymývání mozků komunisty a sovětskými orgány. Je to pár let, co byl nad obcí Dobronín vztyčen kříž připomínající jeden z nejznámějších pogromů proti Němcům. Pár dní na to někdo polil kříž červenou barvou. Tento čin ukazuje, že ani po 70 letech po válce někdo neumí přijmout historii takovou, jaká ve skutečnosti je.

Na jednom z masakrů ve Švédských šancích 18. 6. 1945, kdy bylo zabito 265 Němců (často i dětí) a většina z nich měla potvrzení zachování věrnosti Československu, se podílel jistý poručík Karol Pazúr. Před válkou byl v Hlinkových gardách a za války bojoval na sovětské frontě, kde se dostal do zajetí. Tam provedl nevídaný obrat – z fašisty se stal komunistou. Místo dvaceti let si odseděl asi jen rok a až do konce života v roce 1979 horlivě udával. A taková „přeměna“ se nestávala zas tak zřídka.

Respekt k historickým faktům jako nutnost

Můžeme se dohadovat i o tom, kdo z politiků byl „kolaborant“. Odmítám určitě označovat protektorátní vlády za kolaborantské, protože jejich ministři museli často plnit rozkazy. Samozřejmě ale i mezi nimi bylo plno přívrženců nacismu jako například Emanuel Moravec.

Ještě bych se dal do srovnání prezidentů Beneše a Háchy. Často se na internetu dočteme, že Beneš byl hrdina a Hácha kolaborant. Dobře, pojďme si to rozebrat. Edvard Beneš přijal Mnichov, rezignoval a odjel do exilu, kde se načas od politiky odmlčel a nevěděl, zda se k ní vrátit. Už ale v roce 1943 podepsáním smlouvy se SSSR se dostal do silné závislosti SSSR a komunistů v představě, že svou nekonfliktní politikou nás SSSR nechá na pokoji a splní se tak jeho sen o mostu mezi Západem a Východem. Únor se samozřejmě povedl jednak kvůli naprostému podcenění situace demokratickými stranami, ale také kvůli Benešovu zdraví a jeho celkové rezignaci.

Emil Hácha byl zvolen prezidentem na podzim 1938, kdy se stát rozpadal, začalo se útočit na židy a lidi spojené s první republikou. Vláda dělala vše pro to, aby odvrátila neodkladný konec. Díky Hitlerově psychickému nátlaku Hácha souhlasil, že si nás Říše “vezme pod ochranu”. Zbytek války znovu ovlivnilo jeho zdraví. No a za obětavý postoj byl zavražděn komunisty ve věznici na Pankráci.

Historii tu máme od toho, aby si na ní lidé dělali názory, nelze nařídit jediný možný výklad, se kterým všichni musí souhlasit. Nezpochybnitelná historická fakta je však nutné respektovat. Bez nich to ani není o korektní debatě, ale překrucování dějin podle toho, jak se to komu hodí. A to se bohužel v dnešní době děje často. Ještěže nám ji pan Herman připomněl.