I my granti

V souvislosti s migrační vlnou se plní obsahem kdekteré médium a následně snad ještě více hlav. Není pak rozhodující, zda ta hlava je světlejší nebo tmavší, zda jsou na ní kadeřavé kučery nebo je zcela lysá. Ona totiž každá hlava více než po svém naplnění prahne po tom, aby měla také plné břicho.

Ponechme stranou, zda se sytí vepřo-knedlo-zelem nebo halal gyrosem. Potřeba najíst se je totiž v základně pomyslné pyramidy potřeb, na jejíž špičku se v souvislosti s imigranty pojďme vydat. Učiníme tak v souladu se starořeckou peripatetickou tradicí spočívající v třídění myšlenek, zatímco budeme putovat mezi sloupy či patry naléhavých potřeb.

Chlácholíme chlácholící?

Nemějte strach. Kdo kdy slyšel, že by nějaký text mohl skutečně něco ovlivnit či dokonce změnit něčí názor. Chlácholit jsem se vyučil při studiu psychologie. A skutečně! Potřeba bezpečí je bezbřehá a za její oběť padlo snad více životů než při naplňování potřeby najíst se. Jen se dobře kolem sebe rozhlédněte. I sebenepatrnější věc se může stát zákeřným a samozvaným vrahem, v lepším případě otravným trýznitelem. A proto se nedivme, že mnozí volí lákavou strategii na vše útočit jako první, aniž by si příliš lámali hlavu nad tím, zda útoku vystavená věc je agresorem, anebo neškodná či dokonce prospěšná. To dá přeci rozum, že je mnohem jednodušší preventivně zavrhnout celou skupinu lidí, než z ní lopotně vybírat ty zlé a ty ještě horší, kteří však někdy mohou překvapit a být naopak těmi nejlepšími. Svět totiž není neměnnou fotografií v našem soukromém fotoalbu, které si prohlížíme ve vyhřátém domově před dobrou večeří. Na druhou stranu není ani náhodně se přeskupujícím místem, v němž by včerejšek v ničem nenavazoval na dnešek. Ale to bych jen pokračoval v chlácholení, při kterém se vtírá otázka, kdo chlácholí chlácholící?

Mravnost nad mravnost a vše je marnost

Lidské bytosti jsou také nadány potřebami, k jejichž naplnění jsou zapotřebí další lidé. Svět je však místem netušených možností, a tak si lze představit dobrý kolektiv sestavený z imaginárních přátel, anebo líbánky se sebou samým. Přesto si nejspíše více vážíme uznání druhých, než vlastního poplácávání po zádech. Ovšem paušálně nastavovat záda komukoliv se může šeredně nevyplatit. Ne každý nás chce totiž uznale poplácat po zádech. Místo toho i domnělí přátelé vrážejí kudlu do zad svých blízkých. Co teprve cizinci neznalí našich hodnot? Dnes se příliš nenosí být příkladem pro ostatní. Být mravním idolem tak více sluší nehybným sochám na náměstí než současným lidem příkladně vykonávajícím svůj úřad. Jak se dá totiž jednoduše vysvětlit, že někdo na sebe nemyslí na prvním místě? Jakýkoliv projev nesobeckosti vede k podezření, že se jedná o rafinovaný plán, jak všechny podrazit. Stačí přeci najít jen správný příklad, který nás bude chlácholit o naší neomylnosti. Ano, lidi myslí jen na sebe. Ano, tento dobrý skutek byl hlavně dobrým pro toho či onoho odsouzeného. Ano, pryč s imigranty z mé budoucí nemovitosti a z mého vysněného pole.

Frustrace a radosti

Začátky nikdy nebývají tak složité jako to, co přichází ke konci. Pravda, nemnozí toho mnoho nezačnou a ještě méně lidí je schopno to dokončit. Stejně tak i postupem času větší počet potřeb vede k prohloubení komplikovanosti a vzájemné provázanosti při jejich naplňování. O co snazší život měl sedlák minulých století, který bez elektřiny, globalizace, internetu a kdo ví ještě čeho, byl vystaven „pouze“ vrtochům přírody a svému nejbližšímu okolí. Opečovávané dítě nedocení košatost potřeb svých rodičů. Přitom poplatkem za každou nenaplněnou potřebu je frustrace. Chceš nové auto a nemůžeš? Frustrace! Chceš vydělávat hodně peněz a přitom nemáš více než ten břídil Franta? Frustrace! Máš zálusk na tu kočku odvedle a ona zatím o tebe ani okem nezavadila? Frustrace!

Nedivím se lidem, kteří jsou v životě vystaveni dennodenně příliš velké dávce frustrací, až mají strach z jakéhokoliv zásahu do jejich životů. Každý takový zásah totiž mění pravidla pro naplňování potřeb a každá změna může ohrozit i to málo, které se zatím daří naplňovat. Vždyť pohádkově bohaté ženě nesejde tolik na denních ztrátách, kterým se vystavila v průběhu naplňování svých potřeb. Většina lidí včetně mě má však zdroje omezené. To ovšem neznamená, že by zde musela existovat úměra mezi výši prostředků a mírou frustrace. Dokonce se zde vkrádá úvaha, že ani pohádkové bohatství není prevencí před frustrací. Jsem však přesvědčen, že to spíše platí obráceně. Tedy i relativně málo může být dostačující pro odstranění kritického počtu frustrací vedoucího k paralýze našeho myšlení a jednání. Zde je totiž vrchol pyramidy potřeb i tohoto textu. Potřebu seberealizace nemůže zakoušet někdo, kdo se neustále neúspěšně pokouší naplnit své základní i další pro něho důležité potřeby. Každý má potřeby a ty základní sdílíme i s lidmi, které jsme se naučili nazývat imigranty. Jistě se mezi nimi najdou lidé, kteří budou frustrováni až do morku kostí, stejně tak se nejspíš budou takoví lidé nacházet i v české společnosti. Jim se však masově zhroutila možnost naplnit potřebu bezpečí, ať už přímo vlivem válečných událostí či jiných s tím souvisejících.

Finta při naplňování potřeb spočívá v tom, že bychom se měli vyvarovat vytyčování příliš ambiciózních či jinak nenaplnitelných potřeb. Je zde totiž příliš velké riziko, že onu potřebu nenaplníme a dostaví se frustrace. Ovšem onu míru a vědění, kterými potřebami začít a kterými pokračovat, lze podle mého názoru získat pouze prostřednictvím vzdělávání a získávání životních zkušeností (tzn. uspokojování potřeb bez zakoušení frustrace). Není sporu, že dítě s naplňováním svých potřeb zachází lajdácky. A to mu přitom s naplňováním mnohých pomáhají rodiče. Ani to však dítě nezachrání před vztekáním, pláčem, kopáním a dalšími neklamnými známkami spojenými s frustrací. Je dobře, že máme v zákoně ustaveno to, aby každý náš spoluobčan prošel alespoň základní vzdělávací průpravou. To ovšem zdaleka nestačí k tomu, aby byla snížena ona kritická hranice míry frustrace, která dokáže lidi připoutávat k jejich neúspěšným pokusům naplňovat potřeby.

Seberealizace jako řešení

Štěstí se zdá být spojeno právě s absencí frustrace. Na druhou stranu je nutné upozornit, že uvážlivé naplňování potřeb (zejména těch základních) nevede k primitivnímu hédonickému způsobu života, který by se stal pouhou honbou za rekordními počty zakoušených rozkoší. Naopak se znalci rozkoší, za jaké se považovali hédonici, vyhýbali bujarým večírkům a dalším nárazovým konzumacím rozkoší, které vedou pouze k chvilkové slasti vykoupené mnohem delší kocovinou. Tímto jsem jen zkomplikoval naplňování potřeb, které není ohroženo pouze svým nenaplněním, ale také neadekvátností při naplňování (některé potřeby se v určitých chvílích na určitých místech nenaplňují – nechť je barbarem ten, kdo v poledne močí na náměstí).

Přesto vrchol patří potřebě seberealizace, která nakonec může vést i k větším ambicím v rámci naplňování potřeb. Výsledkem této potřeby je ostatně i tento text bez ohledu na názor, který ve svém čtenáři vyvolá. Seberealizace na rozdíl od frustrace nabízí více řešení než preventivní útok na vše neznámé. Hleďme si tedy svých potřeb, abychom v rámci seberealizace měli pochopení i pro potřeby ostatních a společně s naší seberealizací naplňovali také potřeby ostatních. Mnoho z lidských ustanovení se dá měnit (např. zákony, kvóty). Přesto potřeby jsou lidem nezcizitelné a lidskost spočívá v jejich důstojném a společensky přijatelném uspokojování. Pokud ztratíme snahu zabývat se potřebami ostatních příslušníků lidského druhu, tak ztratíme i lidskost. Jednotkou totiž nejsem ani já, ba ani ty, laskavý čtenáři, ale je jí celý lidský druh. Buď tedy i ty grantem, ať můžeme být i my, granti.

Autor: Martin Zielina