Robert Břešťan: České žurnalistice škodí posedlost klikanci

Hlídací pes se postupně dostává do povědomí veřejnosti, ať už jako nové vřídlo investigativní žurnalistiky, nebo “ti, co odhalili něco kolem Čapího hnízda”. Tým Houpacího osla si vzal stranou jednoho z představitelů, aby z něj vylovil ne až tak exkluzivní informace. Co prozradil Robert Břešťan na Ondřeje Neumanna? Má tajný důkazní materiál ohledně machinací v redakci Blesku? Myslí si, že je Donald Trump illuminát? To se bohužel nedozvíte, i když by nás to taky zajímalo. Nicméně v jiných oblastech byl Robert Břešťan, šéfredaktor serveru HlídacíPes.org a politicko-ekonomický novinář, velice sdílný a povídavý. A ne, sérum pravdy Osel zatím nevlastní. Nicméně na něm pracujeme.

Hlavní náplní vaší práce je dlouhodobě politické a ekonomické zpravodajství. Co vás i po těch letech drží při chuti psát?

Obecně to, co dělá novinařinu novinařinou. To znamená zjišťování nových věcí, objevování nových témat, přinášení nových zpráv. Technicky vzato opravdu platí, že informace leží na zemi a stačí je dobře zvednout a oprášit. Člověk už za ty roky samozřejmě má kontakty a některé zprávy mu chodí samy. Baví mě to, a pro mé novinářské ego je vždycky fajn, když pak tu zprávu, kterou napíšeme, někdo cituje nebo s ní dál pracuje. Je to fajn, když jsem pod tím napsaný já nebo kolegové.

Investigativní žurnalistika vás hodně zajímá? Chcete se jí více věnovat?

Ta investigace je strašně časově náročná. Jo, bylo by to hezké, kdybych si mohl dovolit měsíc nebo dva pracovat na jednom tématu, což byla původně idea Hlídacího psa, že tímhle směrem půjdeme. Ukazuje se ale, že to moc nejde. Ten web si říká o to, aby tam byly pravidelně čerstvé informace a zprávy, což znamená, že více věnuju zpravodajství než čisté investigativě. Celá věc má ale dvě nohy. Ta první je dodávat tam víceméně pravidelně na denní bázi zajímavé původní zprávy, ale kromě toho se dá dva, tři měsíce dělat na velkém tématu. Já se snažím dávat dohromady obě novinářské cesty. Teď jsme třeba tři měsíce pracovali na kauze Explosia a špatně nastavených bezpečnostních pásmech, a kromě toho samozřejmě to pravidelné zpravodajství, jako teď třeba to, že Miloš Zeman zve do České republiky monarchy z celé Evropy a všichni mu dávají košem.

Když jste to téma nakousl: Odkud jste získali tyhle informace? Přeci jen, tohle jsou poměrně zasvěcené informace.

 Tak jednak už to dělám dlouho, ale občas člověku pomůže i náhoda. Aniž bych zabíhal do detailů, byl jsem na takovém zajímavém semináři, kde byl jeden nejmenovaný člověk od Ochranné služby, a když jsme se bavili o návštěvě čínského prezidenta, tak jsem se zeptal, jestli se chystá nějaký podobný spektákl. A on povídá: „No, ale to asi všichni vědí, čtrnáctého května má přijet asi sto čtyřicet šlechticů z celé Evropy.“ Tak jsem si to pak hledal a samozřejmě to nikde nebylo. Šel jsem po tom, mám kontakty na zahraniční ambasády, a pak už šlo vlastně samo to ověřit. Ale tohle byla vlastně taková náhoda.

Jak často si člověk všimne takových náhodných námětů na zprávu?

To záleží, jak tu novinařinu děláte dlouho. Jednak poznáte zprávu tam, kde ji ostatní nevidí. Třeba na osmdesátém řádku nějaké marginální zprávy zjistíte, že to důležité je někde úplně jinde, a na tom postavíte úplně nový text. Anebo už máte takové kontakty, že vám někdo zavolá, řekne, že se někde něco děje a mám se na to podívat.

Vrátíme se k tématu politické a ekonomické žurnalistiky. Jak moc je snadné o takových věcech psát? Jaký je tady přístup k informacím? Myslíte, že v sousedních zemích by to bylo těžší?

Tohle se poměrně špatně srovnává. Celkově to ale není nesnadné, protože politici z podstaty věcí chtějí být vidět v médiích. Zejména v pozitivním světle. Samozřejmě, novinář spíše odkrývá ta negativní témata, ale jinak jsou politici otevření a ochotní mluvit. Dá se o tom psát, novinář ale nemá sloužit jako odražeč tiskových zpráv a tiskových konferencí. Samozřejmě, je tu pak riziko, že o někom napíšete něco negativního, oni s vámi pak nemluví, pak si to zase rozmyslí, někdy si to nerozmyslí vůbec, jako třeba Fico, ten bojkotuje média už delší dobu. Jinak se objevují pořád nová témata, o kterých se dá psát, a politici i lidi z byznysu jsou víceméně normální lidi, kterým se dá zavolat. Myslím, že v tomhle je Česká republika zase unikát až moc, protože každý novinář má telefon na premiéra, na ministra financí a volá mu jako kamarádovi, jestli půjde do hospody na pivo. To myslím, že je skoro až nezdravé. Tohle je krásně vidět právě v Británii, kde mluvčí skutečně fungují jako mluvčí. V tomhle ohledu třeba právě Jiří Ovčáček, pokud zrovna plní tu svou roli, tak plní tu správnou roli mluvčího, ale jak jsem říkal, on neustále překračuje hranice a mění ji. Kdyby se držel zpátky jako v začátcích, tak takhle nějak by ta práce mluvčího měla vypadat.

Nabízí se tedy otázka: V jakém stavu se celkově nachází česká žurnalistika? Sám jste řekl, že v zahraničí to funguje jinak, ať už jde o novináře nebo třeba tiskové mluvčí.

Kromě té posedlosti rychlostí si myslím, že velkým problémem české žurnalistiky, té internetové, je posedlost klikancema. Dělají se lživé, zavádějící, nepravdivé titulky, je to motivované snahou nabrat zobrazení, získat peníze z reklamy, což je takový zvláštní začarovaný kruh. Myslím si, že právě tohle způsobuje blbou náladu ve společnosti a vede to k její rozpolcenosti, protože každý si třeba rád přečte, co zas hloupého řekl Miloš Zeman. Na druhou stranu to ale šíří ty jeho takzvané bonmoty a moudra do širokého spektra společnosti. Je to hodně propojené. Tohle bych viděl jako problém, pro který ale zároveň nevidím řešení. Pakliže je internetová žurnalistika – nebo její titulky – lživá kvůli reklamě, pokud chtějí ty klikance, tak to samozřejmě naženou bulvárem a zkratkovitými titulky a ne kvalitní žurnalistikou, o kterou se snažíme my. To si myslím, že je dokonce problém nejen české, ale světové žurnalistiky obecně. Zejména proto, že se nenašel obchodní model pro obsah, který je z velké části zdarma.

V nedávné době jste se věnoval především kauze Čapího hnízda a majetkovým strukturám CEFC a jejich investicím do ČR. Je to trochu odklon od zaběhnutých médií, která byla plná návštěvy čínského prezidenta.

To je záměr. My nemůžeme soutěžit s velkými servery jako iDnes nebo Novinky v pokrývání každodennosti. Říkáme lidem od začátku, že tohle dělat nechceme. Zároveň tahle témata považujeme za důležitá pro společnost a nechceme je ignorovat. Je dobré najít si nějaký úhel pohledu, originální a jiný, a jak se ukazuje, tenhle přístup se osvědčuje. Já se ale zároveň nedivím kolegům, že chtějí na web dávat tyhle každodenní články, tu pěnu dní, ale tohle ať dělají ty mainstreamové, velké servery. Myslím, že na těch alternativních, a doufám v to, budou lidi hledat úplně jiný druh zpráv.

S tím možná taky souvisí to, že na Hlídacím psu aplikujete trochu jiný způsob psaní. Zatímco moderní žurnalistika velí, že půlku zprávy má říct fotka a k tomu se přidá trocha textu, u vás vychází několikastránkové analýzy.

To úplně ne. Naše novinářské ego velí, že chceme, aby to lidé četli, a samozřejmě učíst mnohastránkovou analýzu dá mnohem víc práce. My to máme kombinované. Když zpráva velí, že má být krátká a má mít pět vět, tak bude mít pět vět. Když je to složitý rozbor, tak ať to má klidně deset stránek. Když to někdo přečte, tak jsme rádi, když to někdo nepřečte, tak jejich chyba, protože takové texty často stojí za přečtení. Ale samozřejmě nelze nevidět, že větší čtenost mají kraviny, které potřebují pět minut práce, zatímco třeba zmíněná kauza Explosia, se kterou bylo strašné množství práce, jen prosvištěla prostorem, protože lidi jsou líní číst. Zajímá je titulek, a když je nezaujme, tak nečtou dál, hlavně že o tom nemusí moc přemýšlet. Opravdu, není záměr, že bychom chtěli dělat nudnou žurnalistiku. (smích) To fakt ne. Doufám, že to tak není. Spíš to vidím tak, že jdeme formou vstříc obsahu. Co si zaslouží hlubší analýzu, to analýzu dostane, a co je rychlá zpráva, o které víme, že ji brzy zjistí i kolegové, tak to dáme ve velmi stručné podobě ven.

Myslíte si, že se čtenáři dají přeučit na tento typ žurnalistiky? Na obsáhlé, detailní analýzy?

Já se bohužel obávám, že trend hloupnutí populace bude pokračovat. A to znamená, že bulvární a mainstreamová média tomu půjdou vstříc. Rozhodně si nedělám naději, že by se náhle zvedlo průměrné IQ národa, což s tím bohužel souvisí. Jak s čtenářskou gramotností, tak s porozuměním textu, to je strašlivý problém. Já jsem šokovaný tím, jak lidi čtou a nerozumí tomu, co čtou. A nejde o to, že nerozumí nějakým složitým politickým nebo ekonomickým zákonitostem, oni nerozumí té větě tak, jak je postavená, a nedokáží z ní vypreparovat ten obsah, to úplně triviální sdělení. Pak se v komentářích třeba vymezují proti něčemu, co v tom článku vůbec není. Nepřestává mě to šokovat a myslím, že už to lepší nebude.

Pan Karel Hvížďala na diskuzi o veřejnoprávnosti na Týdnu reflexe médií prohlásil, že lidem chybí kritické čtení. Souhlasíte s tím?

Jasně, ale to už je zase o úroveň výš. Já si myslím, že většině lidí primárně chybí čtenářská gramotnost. Oni samozřejmě ze školy umí číst, ale nerozumí tomu, co čtou. Pak natož, aby četli kriticky.