Když kozomrd soudí komiky a proč není na východě dobře

V Německu se v posledních dnech řeší případ komika Jana Böhmermanna, který v satirické básni označil osmánského sultána za kozomrda. Německá vláda vydala souhlas se stíháním Böhmermanna, avšak kancléřka Angela Merkelová zároveň oznámila, že paragraf o urážení cizích představitelů by měl ze zákoníku zmizet. 

Jiný přístup  by mohl Merkelové způsobit celou řadu nepříjemností a to vzhledem k tomu, že si ji Evropané dobře pamatují kráčet v čele slavnostního průvodu k uctění obětí redaktorů z Charlie Hebdo. Téma nerezonuje pouze v Německu, ale i u nás, což je správně jen do té míry, dokud není dezintrepretováno ve veřejné debatě do tvaru, kde Merkelová souhlasí se stíháním německého komika, aby mohla lézt Turecku do zadku. V našich podmínkách jsme na zásahy do politické satiry velmi citliví již od doby zrušení Osvobozeného divadla, za jehož koncem stál nátlak německých úřadů. Fakt, že turečtí představitelé vyvíjeli tlak na německou vládu, nesmí zůstat bez povšimnutí. Turecký diktátor totiž údajně patří k našim evropským spojencům a jako takového jej musíme respektovat. Ačkoliv by se chtělo říct, že nemusíme, tak i kvůli migrační krizi se zdá, že nám nic moc jiného nezbývá. Snad toho nebudeme v budoucnu litovat.

Nejsem Armén, jsem…jů, koza

Evropa se zaštiťuje lidskými právy, Německo se od skončení druhé světové války permanentně omlouvá za zločiny holokaustu, což považujeme za přirozené. Jak se ovšem zdá, skutečně evropské hodnoty končí za východní hranicí spolkové republiky. Možná si ještě pamatujete kauzu týkající se omluvy odsunutým brněnským Němcům, kdy se připomenul ochránce moravsko-křesťanských hodnot a notorický lhář a hejtman v jedné osobě Haszek Mihály. Ostatně, Benešovy dekrety jsou u nás obecně vnímány jako nouzová politická zbraň ve volbách. Není důvod se omlouvat. Stejně tak dále na východ od Brna, tedy již ve středním Maďarsku, se do parlamentu dostali fašisté, kteří nostalgicky hledí na vlajky a znaky Slovenského štátu, který poslal do koncentráku pár tisíc lidí, a chtějí držet minutu ticha za Tisa. Čím víc se vzdalujeme od civilizace, tím hlouběji klesáme. Ukrajina je rozdělena mezi nejrůznější radikální frakce, které zvesela rezignují na národní paměť, pokud vůbec mají na co rezignovat. A konečně se dostáváme k dvěma podivným figurkám, které se sice mezi sebou nemají rády, ale přesto si jsou podobné jako vejce vejci. Recep Erdogan a Vladimír Putin údajně patří do Evropy. Turecko je členem NATO a pokoukává po členství v Evropské unii, zatímco Recep prohlašuje v televizních pořadech, že “neměli byste věřit těm věcem, které o mně říkají. Řekli, že jsem Gruzín…dokonce mnohem hnusnější věci, nazvali mě Arménem, ale já jsem Turek.” Nebylo by to nic tak strašlivého, jen kdyby Turecko neodmítalo účast na genocidě Arménů.

Omlouvají se slaboši

Likvidaci Arménů označil za genocidu například i papež František. Tento akt s Erdoganem hnul ještě méně, než protesty proti uvěznění akademiků. Stejně tak se nejspíše nikdy neomluví Vladimír Putin za Čechy odvlečené do gulagů na konci války. Omlouvat se není úplně módní, takže jediný, kdo zatím drží dobrou tradici je Německo. Problém s temnou historií spočívá v cestě, kterou je třeba ujít, aby byly staré křivdy odpuštěny. Kdy přesně se Německo přestane omlouvat, a co to bude znamenat pro svět, si netroufám tvrdit. Historie obecně dává mnoho prostoru k interpretaci a ovlivňuje přítomnost více, než bychom chtěli, a to hlavně ve společnostech, kde se stále mísí nacionální až národní postoje s liberálními a kosmopolitními tendencemi.

Můžeme povolit jedné národnosti vlastní stát? Kdo rozhoduje o tom, kdo si jej zaslouží a kdo ne? Proč máme Izrael a nemáme Kurdistán? Je pravděpodobné, že v současné době dochází obecně ke kolizi kosmopolitní a liberální společnosti se snahami vybudovat národní státy. Je zřejmé, že pouze jedna z myšlenek může získat navrch. Východ opět touží po obnovení národních států. Nesmíme ovšem zapomínat, jaká cesta může k národním státům vést, a také na to, že v současné době národní vědomí stojí na povyšování se nad jinými.