TaPolitika: „Nejsme antipropaganda. Chceme ukázat Rusko, jaké je.”

Tým deseti překladatelů přináší ve svém volném čase českým čtenářům texty ruských autorů. Z původního prostředí sociálních sítí se přesunul na web. Vznikla TaPolitika, která přináší pohled na Rusko, který podle autorů u nás chybí. Korespondenčně odpovídali Vláďa Foltán a Lenka Benešová.

Co byl ten zlomový moment, který vedl k založení stránky?

Založení webu úzce souvisí se vznikem překladatelské skupiny A nikdy jinak. Hlavním momentem, jenž vedl k nápadu založit web, byl pocit, že námi překládané texty si zaslouží větší publikum, než které poskytuje Facebook, a především svoje vlastní místo, kde budeme mít jistotu, že texty nezapadnou mezi stovkami dalších témat. Je podle mě důležité říci, že projekt vznikal poměrně živelně a je výsledkem společné práce lidí, kteří do něj dali srdce. Vše, co vidíte, je vytvářeno bez nároku na jakoukoliv odměnu a ve volném čase všech zúčastněných.

Jak číst texty na TaPolitika? Čím se musí čtenář vybavit, aby mu přinesly co největší užitek?

Hlavně nepřistupovat k textům s předsudky. Stále je velká část našich článků věnována Rusku, i když zařazujeme a do budoucna budeme zařazovat ve větší míře texty týkající se politiky naší země, našich sousedů či Evropské unie. Nicméně, většina našich textů jsou překlady článků ruských autorů, což je něco, co v našem prostoru doposud chybělo (a neptejte se mne proč). Našim čtenářům by tyto texty měly ukázat ruskou realitu očima lidí, kteří tam žijí.

Co si vlastně představit pod heslem „A nikdy jinak!“?

Tenhle název jsme dali naší překladatelské skupině. Za místo vzniku můžeme označit Twitter, kde se v průběhu posledních dvou let vyprofilovala skupina lidí, kteří si mezi sebou sdíleli různé informace z ruských a ukrajinských zdrojů. Obvykle to bylo tak, že někdo dal odkaz na zdroj a krátce, v délce odpovídající parametrům Twitteru, popsal, o čem článek je. Časem se ovšem zjistilo, že velká část lidí nedokáže ruské zdroje číst, protože neumí rusky, a že veškeré informace čerpají pouze z těchto krátkých tweetů. Na druhé straně se v našem internetovém prostoru objevovalo stále více webů, které psaly o ukrajinské válce a o Rusku nepravdivé informace, a my zjišťovali, že to jsou jediné zdroje, které má český čtenář bez znalosti ruštiny k dispozici. A že až na pár článků v mainstreamových médiích od seriozních autorů, jako jsou Jefim Fištejn, Michael Romancov, Ondřej Soukup, Petra Procházková a jiní, se vlastně český čtenář nemá šanci v otázkách Ruska a Ukrajiny orientovat.

A tak se stalo, že někdy v létě minulého roku několik lidí začalo překládat texty ruských autorů, vkládat je do poznámek na svém FB profilu a sdílet je na Twitteru původně jen pro své přátele. Ovšem ta skupina lidí se ukázala být mnohem větší, než kdokoliv z nás čekal, a čtenost našich poznámek byla opravdu velká. Což nás, stále ještě nezávisle na sobě, povzbuzovalo do další práce. Pak se nám stalo, že jsme přeložili jeden článek víckrát, a to nás donutilo začít spolupracovat. Což je začátek naší překladatelské dílny “A nikdy jinak!”. Naše překlady začaly přebírat zavedené internetové portály, nejdřív Svobodné fórum, pak Echo24, Hlídací Pes, pár našich překladů se dostalo i do Lidovek. Odtud už byl jen krůček k založení vlastní platformy, protože jsme chtěli, aby naše překlady zůstaly na očích a nezmizely v záplavě jiných informací.

K čemu tedy heslo „A nikdy jinak!“ odkazuje?

Do roku 1989 na nás útočilo heslo “Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak” ze všech stran. Z výloh obchodů, z ohrad z vlnitého plechu, z čel průvodů na prvního máje. Zvláště po roce 1968 ta proklamovaná “věčnost” našeho zahraničně politického směřování a orientace na východ přinášela rezignaci a odevzdanost. Veřejnost byla přesvědčená, že tehdejší nastavení je trvalé, a heslo svým až sakrálním vyzněním (na věky věků, amen) utvrzovalo v tom, že nemá smysl se cukat, protože Sovětský svaz je naším osudem a stejně nás nepustí. Název překladatelské dílny vznikl v době, kdy jsme se zabývali čistě překladem textů z ruského prostředí. Připomíná nám, co se může stát, když rezignujeme a nebudeme aktivně utvářet osud naší země. Když nebudeme cíleně usilovat o udržení evropských demokratických standardů a přestaneme vnímat euroatlantické integrační struktury jako prostor, do kterého chceme patřit. Dokud se Rusko v mezinárodních vztazích nestane demokratickým partnerem, bude v něm vždy čekat nějaký Putin, který nás na další věky věků sevře v drtivé náruči a nepustí. Informováním o tom, jaká ta náruč ve skutečnosti je, chceme přispět k tomu, aby se to nestalo. A přijetí odpovědnosti za vlastní osud a osobní angažovanost je podle našeho názoru cesta.

Je vaší ambicí být určitou protivahou Sputniku, Aeronetu a podobným serverům?

Ne, to v žádném případě. Pokud bychom měli být jakýsi “antisputnik”, museli bychom používat stejné metody jako oni, tj. lhát nebo překrucovat fakta. K tomu se snižovat nehodláme. Jako antisputnik bychom logicky měli spustit nějakou antipropagandu. Lakovat na růžovo vztahy v EU a NATO. To ale nemáme v žádném případě v plánu. Nehodláme lhát. Proto jsou součástí našeho webu i pravidelné reporty think-tanku Evropské hodnoty – KremlinWatch a East Stratcom týmů, které zpracovávají a vysvětlují dezinformace, objevující se na prokremlských webech. Boj s ruskou propagandou považujeme za velmi důležitou činnost, o které by měla být česká veřejnost pravidelně a systematicky informována. A k tomu chceme pomoct, jak to jen půjde. Chceme ukázat Rusko, jaké je. Se všemi nedostatky, ale i pozitivy. Bývá nám vyčítáno, že z Ruska neukazujeme nic pozitivního. To ale není pravda, jako jediní přinášíme příklady statečného a uvědomělého chování těch Rusů, kteří se nehodlají smířit s tím, co se v jejich zemi děje, a jsou ochotni se postavit proti navzdory tomu, že se tím vystaví nenávisti ze strany většinové společnosti. Dobře víme, že v Rusku lze nalézt mnoho krásného, zejména na poli umění, naše práce je ale omezená i naší kapacitou. Překládáme a tvoříme ve volném čase, nejsme za to placeni a současné tempo většinu našich dobrovolníků plně vytěžuje. Musíme prioritizovat.

Nebojíte se, že budete přesvědčovat přesvědčené?

Riziko přesvědčování přesvědčených samozřejmě známe. Nicméně dokonce i mezi “přesvědčenými” vidíme prostor pro naši snahu – mnoho lidí totiž nerozlišuje mezi Ruskem a Kremlem. Naší ambicí je přesvědčit tyto lidi, aby rozlišovat začali a přestali “házet Rusy do jednoho pytle”. Chceme jim ukázat Rusko, jehož hodnotu netvoří cena plynu nebo barelu ropy, ale lidé – moudří, slušní, humanisté. Podle Lva Gudkova z Levada Centra je v Rusku v současnosti zhruba 12 % lidí, kteří nepodléhají televizní propagandě (která je v Rusku opravdu masivní) – překládáme si tuto informaci tak, že se jedná o lidi, kteří nějakým způsobem nesouhlasí s režimem, který v současnosti v Rusku vládne – těchto 12 % lidí je v přepočtu téměř 20 milionů lidí.

Mají tito lidé nějaké vyhlídky na změnu?

To je mimořádně těžká otázka, na kterou opravdu neznáme odpověď. V našich textech a překladech se snažíme ukázat ruskou realitu, kterou nám zprostředkovávají právě její přímí účastníci. Ale je třeba si uvědomit, že dosah jejich názoru a způsobu myšlení je v Ruské federaci velmi omezený. Ruská nezávislá média sice existují, ale je jich velmi málo. Kritici režimu tudíž nemají šanci oslovovat široké vrstvy a otevírat jim oči. Takže zřejmě není moc důvodů pro přílišný optimismus.

Jak moc se u nás může lišit představa současného Ruska od reality? A jaká je vlastně realita současného Ruska?

Myslím si, že naše veřejnoprávní televize se snaží poskytovat realistický obraz, zejména Horizont ČT je opravdu kvalitní pořad k nabírání informací o světě. Myslím, že u nás existuje velká skupina lidí, kteří nemají představu, jak lidé v současném Rusku žijí. Ale dost často nemají ani reálnou představu o Rusech. Mám dojem, že u nás je to tak trochu ode zdi ke zdi. Jedni si nenechají na své iluze o “velkém slovanském bratrovi” sáhnout a jiní zase mluví o “Rusácích”. Obě tyhle představy jsou nebezpečné, protože jsou založeny na emocích. My bychom strašně rádi dostali co nejvíc lidi do toho místa “uprostřed”, respektive lidem pomohli, aby se na ten střed dostali sami.

Jak nám mohou pomoci k pochopení Ruska případy Němcova nebo Savčenkové?

Němcovova vražda a uvěznění Savčenkové jsou tragickými příklady toho, jak státní moc a atmosféra v Rusku likviduje lidské životy. Oba případy jsou mediálně velmi sledované, v případě Němcova je to dáno významem politika, který byl zavražděn, v případě Savčenkové se jedná o symbol statečného a zcela nerovného boje Ukrajiny s mnohem větším soupeřem. Je třeba si ale uvědomit, že i tyto dva případy jsou vlastně jen střípky ruské reality. Kauzy jsou pod dohledem zahraničních médií a vzbuzují dokonce i relativně silnější reakce ruské veřejnosti. Vyvolávají mnoho emocí. Přesto se v nich Kreml chová tak, jak se chová. Samozřejmě ale nejsou ojedinělé. Dennodenně se v Rusku odehrávají pro člověka ze západu nepředstavitelná selhání justice, která konstruuje procesy s narkomafií a drží ve vězení lidi, kteří v pekárně používají mák na housky, která odsoudí matku samoživitelku za to, že sdílela po internetu fotku vyzývající Rusko, aby neútočilo na Ukrajinu, která odsoudí učitele za básně volající po míru. A to stále hovoříme o kauzách, které jsou mediálně propírané. Pokusme se vžít do běžného Rusa, který pokud jakkoli vybočí z “normality”, nebo má prostě jen smůlu, může kdykoli narazit na špatně naložené příslušníky represivních orgánů, jejichž kontrola je děravá jako řešeto, nebo co hůř, může být terčem nevole sice soukromých, ale státem posvěcených bezpečnostních orgánů a může na něj beztrestně dopadnout bič kozáka nebo “laskavé” zacházení soukromé armády Gazpromu. A znovu, aby nedošlo k mýlce, netvrdíme, že na západě se nic takového stát nemůže, i u nás dochází k excesům a represivní složky si často vykládají právo po svém. Na rozdíl od Ruska zde ale fungují nezávislé soudy, u kterých se člověk, je-li důsledný, dovolá spravedlnosti, domůže se náhrady škody a vždy má možnost svá práva obhajovat i u mezinárodních soudů. Obyčejný ruský občan se ale u soudu pomoci nedovolá (ani to nezkouší) a mezinárodní tribunály jeho země neuznává. Není, kde se domoci spravedlnosti. A bylo by naivní domnívat se, že v případě kauz, o kterých ani nestojí za to psát, se ruská státní moc chová podle pravidel.