Svět jako počítačová hra

Vysvětlit fungování současného světa se snaží asi stovka různých věd, od ekonomie, přes sociologii až ke Konvičkovým blogískům. Nikomu se to však nedaří zcela přesně, proto jsem se rozhodl dnešní složitou dobu zjednodušit. A nemíním tím, že černé postřílíme a žluté necháme šít trička pro háemko. Půjdu na to vědecky.

V dnešní době už nezažijeme nic, co by se v minulosti nestalo. Můžeme hledět do historie, ale ta trpí řadou neduhů, naříklad mohutnými nánosy ideologie či neschopností kronikářů. Abychom si udělali představu o současném světě bez všech vad, nezbývá nám, než se na něj podívat skrze médium, které nelže, protože pro něj neexistuje žádná objektivní pravda. Počítačové hry. Nejen jejich příběhy, ale celá atmosféra kolem hraní nám postupně odhalí jednotlivé úchylky, které jsou tak typické pro celé generace.

Kradou děti

Barnevernet a jeho systematické krádeže dětí plní titulky novin, protože na škále skandálnosti jsou děti někde mezi odhalenou bradavkou a přejetým štěnětem. I téměř nezkušený hráč počítačových her tuší, že podobnou situaci v životě zažil. Pochopitelně, že se neplete. V prvním díle kultovní série The Sims totiž stačilo, aby pěstované bábetko chvílli řvalo jak tur, a za dveřmi hned stála sociálka / polednice a dítě zabavila. Zvrácenější čtenář možná teď neodolá, nelegálně si hru stáhne, založí si rodinu Michalákových a bude zběsile onanovat. Bohužel, pochybuji, že tvůrci hry vytvoří nějaký speciální mod Zeman 2.0, díky kterému se pak děti vrátí k matce (pokud ji neutopíte v bazénu). Vidíme, že podobné nápady, jako má norský Barnevernet, jsme mohli realizovat několik let zpátky. Plyne z toho nějaké poučení? Nevím.

Únavou ke genocidě

O něco zajímavější poznatek vzešel z hraní strategických her. Mohl by částečně vysvětlovat nárust vlivu stran jako je ANO, nebo jakékoliv Zemanovo chování. Musíme se podívat na svět optikou hráče budovatelské strategie ve stylu ANNO, Age of Empires a dalších titulů. Důležitým prvkem je v tomto případě nadšení. Počáteční nadšení z budování impéria po čase vystřídá určitá únava z prosperity. Ačkoliv nejsme na nejvyšší možné úrovni, mají se naši občané dobře, a tak začínají vymýšlet koniny. Tedy spíš hráč, než samotné neexistující figurky. Hráč obvykle začne zcela nesmyslně zbrojit a útočit na všechny okolo. Relativní blahobyt jej totiž nudí a chybí mu akce. Obvykle to skončí (alespoň v mém případě) tak, že ačkoliv útočím se značnou přesilou, dostanu řádný klepec, a nakonec se to snažím všechno zahrát do autu skrze diplomacii. Něco jako Francie nebo Sládek. V opačném případě se dopouštím největších genocid, jakých jsem schopen. Jsem blázen? Možná.

Střílení lidí jako volnočasová aktivita

Velmi diskutovaným tématem jsou již několik let střílečky. Inspirují tyto hry plné brutálního násilí masové střelce? Zcela určitě. Vědci na jedné americké univerzitě dokázali (těsně před tím, než je nějaký student zastřelil), že za druhou světovou válkou stojí nadměrné hraní prvních dílů Call of Duty. Němečtí vědci o několik měsíců později tuto zprávu dementovali s tvrzením, že by nikdo střízlivý nevedl válku, když je z příběhů her jasné, že nakonec prohraje. Francouzští vědci pak prohlásili, že se vzdávají jakýchkoliv nároků na analýzu. Velmi přínosným se pro celý herní průmysl stal případ Olgy Hepnerové, díky kterému došlo v žido-iluminátském sněmu nerdů k dohodě, že najíždění autem na chodníky se v hrách povolí. Díky nim můžeme hrát série GTA celé hodiny.

Trus v hrách pro dívky nepáchne

Když jsem nakousl GTA, nemohu vynechat další vědeckou práci doktora Johna Steelbika o nárustu krádeží kol v okrajových částech Los Angeles po odehrání první mise v GTA San Andreas. Už jsem ji zmínil, takže můžu pokračovat dál, ovšem podržím se říditek a tématicky neujedu. Závodní hry, ať už motorky, formule nebo jiné autokrávoviny se lepí na herní průmysl jako spocené tričko na programátora takových her. Jsou většinou naprosto o ničem. Nikoho nepřejedete, obvykle se točíte v kruhu a pokud tyto hry hrajete a je vám víc než osmnáct, tak nejspíše páchnete, a proto nemáte přítelkyni. Takové hry obvykle vůbec nevychází z reálného světa a pouze nám v nepřeberném množství titulů ukazují marginální zábavu několika autistů sdružených kolem Dana Landy.

Poněkud specifickou kategorii představují počítačové hry pro dívky. Obvykle se v nich hráčka stará o koně. Ovšem musím říci, že realita se zde s hrou samotnou naprosto tragicky rozchází. Koně v těchto hrách obvykle jen hřebelcujete, občas vyhážete bobky a pak jezdíte do haleluja. Dívky tak trpí naivní představou, že tato zvířata patří mezi nejušlechtilejší, chybí jim totiž empirická zkušenost ze stájí. Realistická hra by měla představovat toto zvíře jako smrduté a práci kolem něj jako otrockou. Zcestná je absence možnosti koně po neúspěšném závodě utratit. Jak upozorňuje pravicový sociolog Hampl, dívkám stačí panenka, aby věděly, jak se strojit a kuchyňka, aby věděly, kde stráví většinu života.

Závěrem snad už je tolik, že počítačové hry nemohou za naše … životy. Celá analýza vychází ze zkušeností nasbíraných čtením internetových příspěvků a diskuzí.