Vidí Zeman dál než Sibyla? Boj o ideály i mír

Nemám rád Miloše Zemana. Vím, že se dopouštím téměř ideozločinu, ale nemohu si pomoci. Je to prezident plebejský, a ačkoliv vehementně tvrdí, že sjednocuje společnost, lže a vědomě vytváří “třídní nepřátele”. Přesto všechno mu nemohu upřít i mnohé kvality, podobně, jako je viděl Peroutka u Hitlera. Zeman totiž dokáže ve společnosti najít to nejhorší a zařídit se podle toho. Svědčí o tom nejen jeho současná obliba ve společnosti, ale také směr, kterým se naše země ubírá. 

Občas se může zdát, že Miloš Zeman už ani nejedná racionálně, ale spíše sedí na Hradě a baví se na úkor národa, filtruje svou poťouchlou povahu skrze tiskového mluvčího a nebohé novináře při případné ofenzivě roznese svými bonmoty. Na druhou stranu se nechce věřit, že by tak schopný politik zamrzl kvůli stařecké demenci a neměl vyšší cíle. Zeman nestřílí od boku, ale promyšleně vytváří kouřové clony, které v jeho případě fungují naprosto dokonale. Zeman je skutečně o krok před novináři, kteří mu jdou na ruku. Buduje si neotřesitelou pozici, což jasně dokládá fakt, že při zběžném pohledu nenajdeme potenciálního protikandidáta do příštích prezidentských voleb. Nejprve se nenápadně vymezil vůči Peroutkovi, čímž začala bizarní aféra, jejíž dozvuky můžeme stále cítit. Výsledek? První hřebíček do rakve společenského vlivu intelektuálů. Pokud je někdo dříve považoval za autority, tak vznikem pražské kavárny a kauzou Peroutka se z nich stávají “nepřátelé lidu”. Další promyšlený krok vidíme při sporu s akademickou půdou (která právě intelektuály plodí) při odmítnutí jmenovat některé profesory. Nejenže tím opět stoupl v očích dolních deseti milionů, ale zároveň donutil poměrně politicky neutrální akademickou půdu k sebeobraně. Celý tento spor vyvrcholil 17. listopadu loňského roku. Pro Zemanovy účely nebylo důležité, zda dojde k antidemonstraci, nebo jen drobné frašce při kladení věnců, výsledkem byla další polarizace. Studenti se nyní nacházejí téměř ve vlastizrádném táboře a nejradikálnější Zemanovi stoupenci považují školu života za nejvyšší možné dosažitelné a relevantní vzdělání, tedy v překladu, že pouze věkem lze získat patent na rozum (přičemž nikdo nedefinuje, kdy tento věk nastává). Vzniká nám tak zajímavá situace. Kdo vlastně může Zemana kritizovat?

Mnoho institucí nezbývá. Akademická půda je již odsunuta, studenti nemají patent na rozum. Mohlo by dojít ke kritice skrze média, ale i zde se podařilo Zemanovi zcela zdiskreditovat jakoukoliv snahu o kritiku. Debatu kolem veřejnoprávní televize Zeman rozpoutal (čímž pro mnoho jeho příznivců automaticky znamená, že ČT se nedá věřit ani ťuk). Soukromá média, která Hrad aktivně kritizují, jsou prostě onálepkována jako Bakalova (tedy celá Ekonomia). Bakala patří mezi miliardáře, kteří lidu vadí, jelikož je spojen jak s Václavem Havlem, tak s OKD.

Ne všichni podnikatelé však představují hrozbu. Například cestování do Číny s Kellnerem problém není. Velmi dobré vztahy udržuje Hrad s miliardářem a ministrem financí Andrejem Babišem. Tato kombinace pak umlčuje další kritiky, konkrétně kritiky politické. Andrej Babiš se čím dál častěji (hlavně díky uprchlické krizi) nechává slyšet, že souhlasí s Milošem Zemanem a považuje jej za schopného politika. Kombinace Babiš a Zeman představuje velmi nebezpečný jev. ANO patří mezi velmi důležité hráče na politické scéně a prakticky znemožňuje vytvoření pravicové opozice, jelikož, ačkoliv to nikdo ze členů klubu nepřizná, stále se jedná o stranu jednoho muže, jehož slova se sama vrývají do kamene a je otázkou času, kdy přijde s novým Desaterem. Andrej Babiš má téměř neotřesitelnou pozici, kterou umocňuje už jen další a další kritika ze strany Miroslava Kalouska. Zároveň, jak se ukázalo hlavně v posledních dvou měsících, mohou si Babiš se Zemanem pomoci i jinak. Jejich společný problém představuje premiér Bohuslav Sobotka, který se Zemanem nemá dlouhodobě dobré vztahy (ačkoliv se, lidově řečeno, “odkopal” skutečně nedávno) a pro Andreje Babiše představuje prachsprostou konkurenci v cestě na pomyslný vrchol. Nelze si totiž myslet, že by současný ministr financí mohl zůstat spokojený jako dvojka ve vládě. Sobotka se tak ocitá v situaci, kdy jej drtí nejen vnitřní bojůvky v sociální demokracii, ale také duo Zeman a Babiš. Nakolik ustojí ČSSD takový tlak na podceňovaného předsedu se dá jen těžko odhadnout. Ničemu rozhodně nepomohlo zveřejnění Sobotkovy korespondence a ostentativní poukazování na jeho neschopnost. Tvrdit, že za tím stojí Andrej Babiš, by zavánělo hloupou konspirací, nicméně právě on, spolu s Milošem Zemanem, z tohoto skandálu těží nejvíce.

Forma ničí obsah

Když je Zemanova pozice uvnitř republiky neotřesitelná, může se pustit do zahraniční politiky bez toho, aby jeho plány nějaká výrazná kritika médií či odborníků překazila. Stejně jako ve vnitřních věcech, tak i v přístupu k mezinárodním vztahům si Zeman uvědomuje situaci s až cynickým pragmatismem. Česká republika nepatří mezi mocnosti, nemáme jaderný arzenál, obrovské zásoby ropy ani historicky zakořeněnou úctu ostatních zemí. Musíme tedy kličkovat a doufat, že z toho vytěžíme co nejvíc. Zároveň je třeba brát v potaz nálady ve společnosti a počítat vždy s tím, že prim hraje uspokojování nejnižších pudů.

Zeman má blízko k Moskvě, uvědomuje si, že v Evropě patří Rusko mezi důležité hráče a není problém mu nadbíhat. Umožňuje mu to fakt, že jsme součástí Evropské unie, která se sice vůči Putinově režimu kvůli Ukrajině vymezuje, ale zároveň netrestá členy, kteří tak nečiní. Zeman tohoto faktu nadšeně využívá. Navíc se u nás stále hraje (ať už mi to připadá sebeabsurdnější) na vztah ke slovanské krvi. Skutečně lze v naší společnosti vypozorovat paralely s 19. stoletím, kdy se názorově rozcházeli panslavisté s austroslavisty (dnes by austroslavisty nahradili prozápadně a proevropsky orientovaní jedinci), dokonce opět cítíme tření mezi nacionalisty a kosmopolitním pohledem na svět.

Další kritika se snáší na Zemana kvůli cestě do Číny. Většina prezidentových příznivců poukazuje na pokrytectví kritiků, jelikož s Čínou obchoduje dnes snad téměř každá ekonomika. Skutečně, nelze Zemanovi vytknout snahu dostat do země další kapitál, ale zrovna v tomto případě se ukazuje hlavní důvod ke kritice. Zeman při projevu prohlásil, že nepřijel Čínu poučovat o lidských právech. Nikdo po něm nic takového nežádal, mohl tedy taktně mlčet, jenže pak by to nebyl správný punk. Zeman si musel rýpnout, věděl, co tím vyvolá doma mezi lidmi uznávajícími havlistickou tradici pojetí lidských práv. Forma absolutně pohřbila obsah, což voličům opět nevadí. Nechápou, nebo bagatelizují jemné niance, se kterými se dá přistupovat k projevům. Výsledek je pořád stejný, z Číny se nám valí peníze a penězovod postavil právě Zeman.

Zajímavou kapitolu představuje spor s norským Barnevernetem. Rozhodně přidává Zemanovi morální kredit mezi voliči, neboť boj za unesené české děti je děsně sympatický. Fakt, že tím nastavuje dvojí metr v přístupu k životu v cizině, není pro voliče tak důležitý. Mohlo by se zdát, že jde pouze o získání kreditu doma, ale také nelze úplně vyloučit skutečnost, že se tak Zeman snaží pouze ukázat Číně, že Norsko není žádný důležitý partner.

Visegrádská pevnost

“V Polsku se v poslední době mluví o jakési ‚středoevropské alianciƒƒ‘ a ta bude společně a skrytě vystupovat proti politice Unie. Samozřejmě pod vedením Polska. A může se to týkat nejrůznějších témat – například uprchlické krize,” říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz polský novinář a překladatel Aleksandr Kaczorowský. “O tomto konceptu jsou lídři Práva a spravedlnosti bytostně přesvědčeni. Tohle je podle nich důležitá role Polska. Distancovat se od Němců, pak od Unie a postavit se do čela zmíněné středoevropské aliance… Pro Kaczyńského je Orbán člověk, který ukazuje, jak vycouvat z Evropské unie, jak se na ni osamostatnit. Zároveň vidí v Orbánovi potencionální spojku s Kremlem… Proto Kaczyński hledá spojence u takových lidí, jako je Viktor Orbán, Miloš Zeman, Václav Klaus či Robert Fico. Vidí v nich totiž hlavní pomocníky při vzniku ‚středoevropské alternativy‘.”

Kaczorowský přichází s myšlenkou, kterou bychom neměli brát na lehkou váhu. Je skutečně možné, že naše budoucnost je přímo spojena s pobytem v pomyslné “Visegradské pevnosti”? Musíme se uvědomit, že nic netrvá věčně a počítat s Evropskou unií jako s životní jistotou je přinejmeněším naivní (a to není Zemanův styl). První náznak křehkosti EU přišel s krizí na Ukrajině, nejmocněji se však projevil v minulém roce v souvislosti s mohutným přílivem imigrantů. Jak se pomalu ukazuje, zde se Miloš Zeman zachoval jako správný prognostik. Patří mezi výrazné politiky, kteří ovlivňují situaci ve východní Evropě. Jeho názory jsou dobře známy a na rozdíl od “pohrdlivého západu” s námi ve Visegrádu jednají jako s partnery. Není náhoda, že všechny země Visegrádské čtyřky se čím dál silněji upínají ke konzervativním hodnotám a liberální demokracie představuje v jejich vidění něco nudného, nefunkčního. Zeman, stejně jako Fico nebo Orbán, drží ve svých zemích pevně opratě. Nakolik se jim přiblíží nová polská vláda, je zatím ve hvězdách. Rozhodně nás Miloš Zeman vede do relativně bezpečných vod, ve kterých se netopí žádní uprchlíci, ale zpívají se lidové písně a národ je hrdý na své nejhorší vlastnosti. Ano, máme skutečně schopného národního prezidenta, což v době, kdy lze v Evropě velmi znatelně vycítit návrat konzervativních národních myšlenkových proudů, může na první pohled působit skvěle a výhodně. Nevzniká nám přímo východní blok, ale rozhodně si musíme uvědomit, že státy Visegradu se hlásí o své místo v Evropě, a pokud je Evropa nevyslyší, vytvoří si vlastní Evropu, ve které nebudou muset přijímat kvóty a pomáhat partnerům. Vzniku nového východního bloku brání i fakt, že Polsko stále ještě považuje za svého největšího spojence Spojené státy.

Dobrý král Miloš?

Další vývoj Evropy je zatím stále otevřený, závisí na tom, jak zvládne Německo mohutnou masu lidí, jak se Francie postará o integraci mladých vyloučených muslimů, nebo se dá na cestu Marine Le Pen, kdy dojde ke klidu na Blízkém východě, jak se migrační krize odrazí na Balkánu či v severských zemích. Proměnných přibývá a Miloš Zeman koná jednoduché kroky, aby jejich počet v rovnici omezil. Právě proto představuje určitá forma seperatismu výhodnou strategii. Jak jsem již naznačil, Zeman jedná čistě pragmaticky a mohlo by se zdát, že vlastně naprosto správně. Zde se dostává do konfliktu jeho přístup s určitým idealismem o to, jak by měl svět fungovat. Každý ideál je podkopán právě onou pragmatickou skupinou. Chceš-li mír, připravuj válku, říká latinské přísloví. Lidé jako Miloš Zeman si je však vykládají po svém. V jejich pojetí představuje ona příprava rezignaci na ideály a následné kličkování po diplomatickém minovém poli do doby, dokud nepřijde válka (kterou oni vidí jako určitou společenskou jistotu). Tento přístup je sice racionální při povrchovém náhledu, ovšem kulhá v širších souvislostech. Nejlépe lze rozdíl ilustrovat na odlišnostech mezi Milošem Zemanem a Andrejem Kiskou. Oba si uvědomují problém, ovšem jejich přístup se diametrálně liší. Zeman počítá s latentním zlem ukrytým v populaci a pracuje s ním, Kiska si ho je také vědom, avšak mermomocí se snaží, aby nízké pudy nehrály prim při rozhodování jeho spoluobčanů. Kiskovu snahu aktivně podkopává Robert Fico, čímž staví Kisku do role Dona Qiuota, jenž cválá vstříc větrným mlýnům. I přesto má v sobě Kiska víc lidskosti a ideálů než Zeman s Ficem dohromady.

Jsou to drobné nuance, stejně jako u cesty do Číny. Forma versus obsah. Je rozdíl, když Andrej Kiska nabádá lidi, aby při volbách mysleli na problémy, které jejich zemi skutečně trápí a pomáhali ji budovat, což lze ve zkratce označit jako vlastenectví. “Tahle země není a ani nemůže být pro všechny,” oproti tomu nemá s ideály vlastenectví mnoho společného, zní spíše jak ultrapravicový žblebt vyholeného nebožáka. Češi až příliš snadno přijímají Zemanovu rétoriku, což ovlivňuje celou řadu rozhodnutí, která činí. Češi nejsou xenofóbní ani rasističtí, dokud nedostanou příležitost a patřičnou motivaci. Skutečně je zlo ukryté v každém jedinci, ale nutně to neznamená, že mu musíme dát volný průběh.