Valentýna Skácelová: Lidé by měli být připraveni na setkání s jinou kulturou

Je jí šestnáct a v niqabu testuje toleranci českých a moravských obyvatel. Houpací Osel se k Valentýně Skácelové připojil na cestě po Olomouci a již brzy vám přinese podrobnou reportáž. Jako předkrm nabízíme rozhovor.

První otázka vyvstává sama. Proč?

Velkou roli v tom hraje zvědavost. Taky se zajímám o islám a vlastně celou nynější situaci, kterou každý den sleduji a v projektu hodně využívám. Protože nebýt toho všeho kolem, reagovaly by na mě snad jen děti. A taky ráda provokuji. Myslím, že skloubením těchto skutečností se zrodil tento projekt.

Co tedy od celého projektu očekáváš?

Bude to takový obrázek společnosti, co si myslí o tomto náboženství a jeho kultuře, o nynější situaci. Toleranci nás všech. Chtěla bych zjistit, které věkové skupiny reagují pozitivně, které negativně. Taky určitě porovnám města. Už za sebou mám Kroměříž, Prahu, čeká mě Olomouc a Zlín. Rozhodně není mým účelem nějak tohle náboženství shodit, zesměšnit, právě naopak. Ti lidé (nebo aspoň část) utíkají před válkou do bezpečí a chtějí se začlenit do naší společnosti. Možná to všechno vidím moc pozitivně, ale myslím, že to jde i tak, abychom my, obyvatelé Evropy, byli schopni částečně akceptovat jejich náboženství a kulturu a na oplátku ti, co chtějí zapadnout, aby akceptovali naši kulturu, tradice a nesnažili se je nějak ničit. Přece někoho, kdo je vegan, taky nepřesvědčujeme, ať si s námi dá svíčkovou, jakožto naše národní jídlo a on nás taky nepřesvědčuje, abychom to nejedli.

Nemyslíš, že se v současné době jedná možná jen o zbytečnou provokaci?

Provokace to určitě je, ale ne zbytečná. Lidé by měli být připraveni na setkání s jinou kulturou, méně řešit vzhled muslimských žen a více se zabývat otázkou, jak jim pomoci.

Nemáš strach?

Strach určitě mám, ale ne natolik veliký, aby mě od toho odradil. Hlavně nikdy nejsem sama, to už bych strach měla. Vždy se s někým domluvím a dotyční jdou pár metrů za mnou a v případě nebezpečí jsou připraveni zakročit. Teda aspoň takhle se domlouváme.

Ty experimentuješ s niqabem. Proč právě s ním?

Hlavní důvod je ten, že niqab hodně skryje. Mým problémem je, že mám velmi světlou pleť a pihy, takovou muslimku často nevidíte. Proto padla volba právě na niqab. A navíc, už jsem viděla několik muslimek s hidžábem, nad kterými se málokdo pozastavil, proto jsem volila niqab, ze kterého jsou vidět jen oči.

Strávila jsi několik hodin v nikábu. Dokážeš si představit, že bys ho oblékala běžně?

V žádném případě, je v tom neskutečné horko a to je podzim, kolem 10°C. Navíc to musí být hrozně stresující, ženám by neměl být vidět jediný vlas.

Proč myslíš, že na jeho nošení ženy i tak přistupují?

Přemýšlím o tom pokaždé, co si zavazuji šátky kolem hlavy. Snad to berou jako zvyk, tradici. Je jim to vštěpováno odmalička, berou to tedy jinak. Smutné mi přijde to, že zahaleni by měli být i muži, ti to zřejmě berou také jinak. Ale třeba v SAE chodí zahalení i muži. A to, jestli má žena niqab, burku nebo hidžab, to už je o tradici v dané zemi. (pozn. red. způsoby odívání jsou komplexním tématem a jsou ovlivněny mnoha dalšími faktory, mimo ty geografické)

Jednu dobu se velmi řešilo zahalování dívek a žen ve školách a na úřadech. Myslíš, že je to v pořádku?

Myslím, že škola, pokud to není nějaká církevní škola nebo arcibiskupská gymnázia, ale všeobecné školy, by tohle dovolovat měly. Samozřejmě tohle je o domluvě s vedením. Student bude muset počítat s tím, že se bude učit český jazyk a ne arabštinu, historii české země, historii a např. vznik křesťanství. A u úřadů je to podobně. Pokud je tam nejde přesvědčovat, že jedině on má pravdu a všichni by se měli začít povinně zahalovat, tak je to v pořádku. Když jde třeba o focení na průkaz, to je ta situace, kdy by měli muslimové akceptovat to, že jde o průkaz jejich totožnosti a na fotce být bez šátků nebo aspoň s hidžábem. Žena s burkou se pak špatně identifikuje.

Dokážeš si ty osobně představit chodit do třídy se zahalenou spolužačkou, nebo, že by tě na úřadě odbavovala zahalená úřednice?

S tím bych určitě neměla problém.

Už jsi zkusila projít Kroměříž. Jaké byly reakce místních?

V Kroměříži byly reakce zatím asi nejhorší. Ale zase většina reagovala až za mými zády, v Praze se nebáli komentovat mě tak, abych to slyšela. Naštěstí za mnou byli zmínění „bodyguardi“ a vše si zapisovali. Lidé se otáčeli, vyplazovali jazyky, fotili si mě, komentovali oblečení, pronášeli věty typu: „Už je to tady“ nebo „Teď vytáhne samopal.“ Jeden pán na mě křičel, ať vypadnu, že tady pro nás není místo. Taky jsem měla strach, když na mě na přechodu z auta zavolali „Chcípni.“ A nesmím opomenout pro mě nejzajímavější reakci studentů konzervatoře, kteří kolem procházeli s hudebními nástroji a po tom, co jsme se míjeli, na mě začali těmi nástroji jakoby střílet se zvuky „Ratatata“.

Myslíš, že Olomouc bude jiná?

Myslím, že Olomouc bude, co se týče reakcí, klidnější. Přece jen je větší než Kroměříž. Ráda bych taky řekla, že je plná studentů, kteří to podle mého názoru berou trošku mírněji, což ale vyvrací reakce studentů v Kroměříži.

Mno, uvidíme.

Reportáž najdete zde.