Populismus škodí Vám i lidem ve Vašem okolí

Populismus je slovo, které skloňují internetoví diskutéři zprava i zleva, seshora i zezdola. Jeho užívání ve spojení s politikou jaksi zdomácnělo a nám Čechům alespoň přibyla další nadávka. Nabízíme vám malý Houpací exkurz do tajů, které toto slovo ve skutečnosti vyjadřuje a také ujištění, kterýpak floutek populistou je a který není.

Abychom se mohli zamýšlet nad pojmem „populismus“, musíme jej definovat. Už zde začíná být práce nesnadná. Populismem se zabývá například latinsko-americký politolog Francisco Panizza, který ho ve své studii Populism and the Mirror of Democracy definoval třemi kategoriemi. Protože první dvě  jsou ve svém důsledku nepřesné, přesunu se rovnou ke třetí definici. Ta pracuje pouze se dvěma základními prvky, kterými jsou lidé a elity, přičemž lidé jsou hlavními politickými hráči. Mezi těmito skupinami existuje jistý antagonismus, pramenící z představy, že elity nereprezentují lid. Kdo ale lidem zasel do hlavy tuto pochybnost vůči elitám?

Vláda lidu? Proč ne…

Chápejme lid jako dále nedělitelnou entitu. Pro populisty je příznačné tvrdit, že elity, které lidu vládnou, neplní jeho přání, ale sledují vlastní zájmy. Využívají tedy momentální nálady společnosti zklamané politikou. Populisté sami se pak řadí do role nestranické. V případě, že se seskupí v politickou stranu či hnutí, snaží se prezentovat spíše jako nevládní, neelitní organizace, které záleží na názorech lidu a přeje si pouze to, aby je mohla reprezentovat. Proto u mnohých populických stran lze nalézt pokusy o zavedení prvků přímé demokracie, které by v důsledku vedly k té správné demokratické vládě – „vládě lidu“. Otázkou zůstává, kdo by měl skutečnou moc? A v případě, že by moc dostal do rukou opravdu lid – v této chvíli pociťuji nepříjemné déjà vu – opravdu jsme už natolik ukázněný a dospělý národ, abychom byli s to si sami vládnout?

Vizita, aneb jak jsme na tom v Česku

Rámcově jsme vymezili pojem populismus. Pojďme tedy definici přenést do našich luhů a hájů. Kdo zastupuje lid? Lid tvoří prostí pracující občané naší krásné, dokonalé, západem nepolíbené a východem nepoškozené republiky. Elitu pak tvoří havloidi a žido-ilumináti sedící v poslanecké sněmovně a senátu. Předmět rozporu mezi oběma „kastami“ pak spočívá v otázce zahraničně-politické orientace, názoru na uprchlickou krizi a samozřejmě také, už z módy trošku vyšlých otázkách korupce, podvodů a názorů na chování hlavy státu.

Jakmile dojde k podobným rozporům, nastává ideální situace pro lidi, kteří přijdou se sloganem, že nejsou jako politici. Že na rozdíl od nich makají a znají východisko ze současné situace. Ano, populistické prvky můžeme nalézt také u českých politických stran a hnutí. I pan Babiš však zjistil, že není tak úplně snadné všechny sliby splnit a vše se vrátilo do stejných kolejí.

Krize sem, krize tam…

Přišly krize. Nejdříve Ukrajinská a rok nato Uprchlická. Vláda České republiky se k oběma krizím postavila přibližně stejně jako ostatní státy Evropské unie. Ostatně neměla moc na výběr. Kroky, které EU vykonala, však kontrovaly názorům občanů České republiky. Češi si jednoduše dali dvě a dvě dohormady a vyšlo jim pět. Našli obětního beránka v podobě velkých českých a západních médií a ty obvinili, že o obou krizích soustavně lžou. Aby revoluce byla kompletní, rozhodli se, že se obrátí k jinému zdroji informací. A jak to tak chodí, nejblíže ke svobodnému tisku tíhnou ta média, která říkají to, co si vlastně potají sami myslíme. Tak došlo k obrovskému boomu nejrůznějších internetových serverů, které se pyšní zaručenými zprávami a očitými svědectvími, které sice nejsou vždy tak úplně pravdivé, ale co je vlastně pravda? Smutné však je, že podobné zprávy se stávají základem výstupů jistých politiků-agitátorů, kteří díky nim získávají politické body.

Do toho přičtěme množství internetových hrdinů, kteří rozjeli vlastní kampaně, na podporu té či oné strany barikády. Dokud se jedná o malé „křiklouny“, je všechno ještě v pořádku. Přeci jenom máme svobodu slova a každý by měl mít právo se svobodně projevit – samozřejmě v rámci určitých etických mezí. Ale vždycky se najde někdo, kdo překřičí ty ostatní. Kdo do atmosféry strachu zaseje ještě trošku nenávisti. Takové počínání pak nutně vede k jisté radikalizaci společnosti. Původně neškodné příspěvky tak začínají mít nebezpečný charakter. V této chvíli se již dostávám ke specifické vlastnosti populismu. Ten totiž může, ale nemusí obsahovat prvky demagogie. Ty se objevují zejména u dvou největších českých odpůrců islámu a ostatně všeho nečeského – u pana Konvičky a pana Okamury. Zatímco pan Konvička získává masovou podporu, Tomio je mnohým lidem pro své předešlé excesy spíše pro smích, a tak, tvoříce revoluci, chodí venčit svého vepříka před mešity.

Blok proti rozumu

Zůstaňme ještě u pana Konvičky. Nové politické uskupení Blok proti Islámu, sbírá politické body díky nynějším krizím. Konvička tvrdí, že byl k založení Bloku proti Islámu donucen tím, že naši politici nemíní s lidmi komunikovat. A to zejména v době, kdy nás už de-facto obsadili muslimové. Jako příklad uvádí olomoucký „střet kultur“. Pro připomenutí – arabští studenti se v Olomouci pokusili zmařit sběr podpisů u stánku Islám v ČR nechceme div, že stánek nevypálili do základů a všechny nevyhodili do povětří. Asi chápete, že trošku přeháním, ale ruku na srdce – nejsem sám. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo, ale proč to nenafouknout, když to pomůže naší věci, že, pane Konvičko? Ostatně už jsme svůj názor na tento incident na našem serveru několikrát uveřejnili.

Abychom ale nekončili negativně, uvědomme si, že ne vše, co čteme na internetu, je pravda. Ne všechno, co nám slibují politici a entomologové, ať už zleva, nebo zprava, je pravda. Mohli bychom říci, že žijeme ve lži a podpořit tak Descartovu ideu o Démonu, který kolem nás vytváří klamný svět. Na to jsme ale přílišní materialisté, že? Držme se tedy faktů. Jedinou obranou proti populismu je, nenechat se strhnout vlnou laciné propagandy, jednoduše řečeno – nenechat se opít rohlíkem. Přestaňme se vnímat coby oběti vnějších vlivů. Nikdo kromě nás samých nemůže za naše problémy a ani je za nás nikdo jiný nevyřeší, byť by to tisíckrát sliboval. Dívejme se na svět optimisticky, neposlouchejme hlupáky, kteří kolem sebe šíří nenávist a vlastní komplexy a všem bude lépe. Tím se vyvarujeme populismu.