Rozruch u Svobodných aneb velké rozhodování malé strany

Letošní léto je na události poměrně chudé. Kromě skandálu okolo ministra vnitra Chovance a České pošty a permanentního strachu z imigrantů se na české parlamentní politické scéně neděje nic významného. Tuto nečinnost nám naštěstí vynahrazuje pohled do politického polosvěta, tedy ke stranám, jejichž myšlenky nedokázaly při posledních sněmovních volbách zaujmout ani každého dvacátého voliče.

Věnujme se nyní jednomu z nejsilnějších (nebo spíše nejméně slabých) subjektů, Straně svobodných občanů. Jedná se o stranu, která si již od svého vzniku (2009) dala do vínku boj proti Evropské unii, zbytečným regulacím, vysokým daním a dohledu státu obecně. Celkově vzato jde o zcela legitimní témata, v mnoha ohledech chvályhodná. Po několika letech existence bez valných úspěchů je potkala šťastná náhoda – odmítli výzvu exprezidenta Václava Klause ke sjednocení „autentické pravice“ pod vedením Jany Bobošíkové v bloku zvaném „Hlavu vzhůru“ (volby do PS 2013) a tím propásli, jak poznamenal jeden čtenář portálu iDNES, „historickou příležitost vsadit na špatného koně“. Až komicky nízký zisk hlasů Bobošíkové jim dal zpětně za pravdu – vstoupit do tohoto uskupení politických zombies by bylo stejně rozumné, jako podat si v říjnu 1989 žádost o vstup do KSČ.

Ve volbách 2013 již Svobodní zaznamenali určitý vzestup, získali 2,46%, což sice na poslanecké mandáty nestačilo ani z poloviny, nicméně to znamenalo alespoň nárok na finanční příspěvek od státu. Ten jistě pro stranu profilující se jako naprostého odpůrce státních dotací musel znamenat přímo pekelná muka, nicméně byl přijat a evidentně dobře využit, neboť ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014 strana představila poměrně nápaditou a zajímavou kampaň, která slavila úspěch. Při rekordně nízké účasti získali Svobodní 5,24% hlasů a Petr Mach, předseda strany, se mohl po vzoru křesťanských misionářů vydat šířit své myšlenky přímo do sídla Temnoty: do Bruselu.

Jejich Pražané jim… 

Tu část Facebooku, kterou Svobodní ovládají, mohlo zachvátit nadšení: Lidé konečně chápou oprávněnost boje proti EU, konečně chápou volný trh, deregulaci a všechny ty úžasné věci, které jsou již desetiletí popisovány liberálními klasiky. Rozumnější podporovatelé Svobodných si ovšem uvědomovali problematičnost úspěchu své oblíbené strany, jednak proto, že samotný mandát europoslance mírně řečeno není z nejvýznamnějších, a jednak proto, že byl zapříčiněn několika faktory (malá účast, odlišnost Svobodných od ostatních relevantních stran apod.), které se na ostatních politických úrovních (které jsou upřímně řečeno zásadnější než ta evropská) nemusí zcela uplatnit. To se potvrdilo již v loňských komunálních volbách, kde si Svobodní oproti roku 2010 polepšili, což bylo ovšem mírně devalvováno nízkou startovací úrovní – když při řízení auta zrychlíte z 10km/h na 30km/h, je to jistě významné zrychlení, ale opravdu to nelze prezentovat jako raketový start, a dokonce ani start. Celkově šlo nepochybně o zklamání, bolestné zejména na úrovni Prahy – pokud už i v hlavním městě jsou více zvědaví na Piráty než na liberály/libertariány, je nepochybně něco špatně.

Začátkem roku 2015 se z hlediska Svobodných nic moc nedělo. Není ostatně divu: žádné volby letos nejsou (od roku 2016 do roku 2027 budou každý rok alespoň jedny, lepší čas na odpočinek než teď asi není). Letargie je ovšem narušena celoevropským problémem s imigranty, především z Afriky a Sýrie, která je sužovaná občanskou válkou. Je evidentní, že jde o problém, který bude tak jako tak vyžadovat celoevropskou spolupráci, spoustu peněz a zásadní změny imigrační politiky. Strana svobodných občanů má problém, který je v zásadě pochopitelný a vyskytuje se u všech ideologicky zatížených subjektů: na jednu stranu libertariánští idealisté (hranice nechme otevřené, snižme sociální dávky, kdo se u nás bude chtít usadit, bude si na to muset vydělat prací), na druhé straně pragmatici (více či méně zavřít hranice, obezřetný postoj vůči imigrantům obecně a těm muslimským zvlášť). Druhý postoj vpodstatě zapadá mezi názory hlavních politických stran, nicméně nejspíš neuspokojí (minimálně internetovou) veřejnost, která čím dál hlasitěji dává najevo, že imigranty nemá zájem vítat mlékem, medem a strdím, a naopak projevuje historicky neobyčejně vysoký zájem o kvantitu i kvalitu zbrojních systémů evropských lodí, které brázdí Středozemní moře.

Prodavač vysavačů na scéně

A do této situace vstupuje ON. Petr Hampl (mohu-li pro jeho představení použít parafrázi z filmu Gladiátor): Muž, který se stal sociologem, sociolog, který se stal podnikatelem, podnikatel, který se postavil samotnému Machovi. Pan Hampl se v souladu se svým pozoruhodným náhledem na svět staví na stranu mlčící, avšak naštvané většiny: lidí z menších měst a vesnic, lidí starších, popř. méně inteligentních a v podstatě všech, kteří se za současného uspořádání státu cítí méněcenně. Je potřeba dodat, že takové pojetí mlčící většiny má jakýsi racionální základ (viz druhé kolo prezidentských voleb v roce 2013). Zároveň náš hrdina bojuje proti těm ostatním – boháčům z korporací, lidem z různých sexuálních/etnických/náboženských menšin a především zástupcům neziskových organizací a studentů či absolventů oborů s humanitním zaměřením. Situaci, kdy zásadní kritiku humanitních oborů artikuluje vystudovaný sociolog, lze samozřejmě hodnotit jako poněkud bizarní, nicméně po samotném Petru Hamplovi rozhodně nikdo nemůže chtít, aby padal na kolena před fakty.

Hampl je zatím pouze řadovým členem Svobodných, disponující určitou popularitou na sociálních sítích. Zároveň často poskytuje rozhovor internetovému portálu Parlamentní listy, jakémusi středisku českého politického bizáru. Nicméně před pár dny se pod výzvou místopředsedy strany Karla Zváry odhodlal kandidovat na post předsedy strany – vyzval stávajícího šéfa Petra Macha. Hampl vyčítá vedení strany především uspokojení nad výsledky evropských voleb, stagnaci volebních preferencí (což je vcelku oprávněné), údajnou ignoraci hrozby islámu a imigrantů a neochotu spolupracovat s jinými politickými uskupeními, především s těmi pronárodně a protiimigračně orientovanými. Jako prioritu vidí především kooperaci s Blokem proti islámu (jehož je sám členem) a s jeho legendárním mluvčím, předsedou, Vůdcem, Martinem Konvičkou. Místo složitých intelektuálních diskuzí o škodlivosti státu a občasných happeningů proti registračním pokladnám bychom se tedy mohli připravit na méně slov a více akce směřující proti hlavním vředům na tváři naší krásné vlasti, tedy muslimům, imigrantům a těm úplně nejhorším, muslimským imigrantům. Těšme se!

Boj s větrnými Euromlýny

Hamplovo oznámení kandidatury, které proniklo dokonce i na Novinky.cz (aspoň určité zviditelnění Svobodných se tedy díky panu Hamplovi podařilo, je otázkou, zda má v tomto případě o co stát), okamžitě vyvolalo bouři reakcí mezi jeho ctiteli, odpůrci, členy či příznivci Svobodných a zkrátka mezi všemi lidmi, co rádi sledují facebookové kuriozity. Odhadnout šance obou kandidátů je pro člověka stojícího mimo Stranu svobodných občanů (a těch je v naší zemi, ač se to na internetu občas nepozná, pořád ještě valná většina) poměrně obtížné, ovšem vzhledem k faktu, že pan Hampl již při ohlášení své kandidatury napsal, že kandiduje pro stávajícímu předsedovi, „pro kterého mluví peníze, byrokratický aparát i technická možnost měnit volební výsledek v elekronickém systému“, asi se svým vítězstvím příliš nepočítá.

I kdyby Hampl uspěl, překonal všechny útrapy a slavně se usadil na virtuálním trůnu vládce Strany svobodných,  není nutné propadat panice, jeho směšným a hrůzu vzbuzující výrokům navzdory. Politický suterén je v nyní přecpán subjekty či jedinci, kteří se staví do čela celonárodního odporu vůči Evropské unii, islámu, přistěhovalcům, dotacím a vlastně v podstatě všemu, co do naší země přichází odjinud a zejména ze západu. Nabízí se otázka, zda se všichni tito generálové bez vojska místo části elektorátu nepřetahují spíše o to, čemu se ve slušné společnosti říká „nic“. I kdyby tomu tak nebylo, rozhodně v nejbližší době nepůjde o tolik voličů, aby byli schopni uspokojit všechny tyto subjekty, a jejich vzájemná integrace (která by velmi připomínala jednání republikánských špiček na hradě hraběte Čokokuly v The Simpsons, pardon) také není příliš pravděpodobná.

Obrození Svobodní pod Hamplovým vedením pravděpodobně neuspějí. Zároveň je potřeba přiznat, že slibný vzestup strany, jejíž představitelé a členové ještě před rokem nešetřili silnými slovy o pohlcení elektorátu ODS, se zastavil. Je nutné (mohu-li si to jako nečlen a nepříznivec dovolit říci) něco dělat. V ideálním případě něco jiného, než stranu pod vedením pana Hampla buranizovat. Strana Svobodných občanů stojí nad propastí, a pokud se pan Hampl stane jejím předsedou, udělá obrovský krok vpřed.

V následujících týdnech se dění okolo Svobodných na Facebooku i jinde vyplatí sledovat, a to ať již patříte k pravicově založeným voličům, kteří mají upřímný zájem na přežití a rozvoji stále ještě poměrně mladé a zajímavé strany nebo příznivcům levice, kteří dokáží respektovat ideové protivníky. K politicky neutrálním, kteří rádi sledují politiku obecně anebo pokud prostě jen máte rádi zábavu a nechcete kvůli ní opouštět židli u svého počítače.