Nejnovější

Jsem hipster a nejsem mrtvý. Zatím.

Ve víru posledních dní, kdy slunce multikulti-pravdoláskařské, židozednář-bolševické a hlavně vlastizrádné frakce slyšící na jméno redakce Houpacího Osla, osvětlilo události olomouckého džihádu, vyvstala na mysl nejednoho křižáka nepříjemná otázka…co jsou tyto kreatury zač? Pokud se dotyčný Čech nebál mediální analýzy našeho webu a příspěvků na sociálních sítích, dospěl k názoru, že alespoň část z nás patří mezi subkulturu, kterou společnost zve jako hipstery.

„Proč?“ ptá se sám sebe zoufalý vlastenec, opojen pocitem morálního vítězství, sedíce za kompjůtrem ve snaze zlepšit svět co nejsilnějšími opatřeními proti všemu cizímu. „Proč?“ táže se nejspíše i čtenář tohoto textu, snad o něco méně zoufalý, či o něco méně vlastenec. Tito zlovolní hipstři, plíživě zaplňují městské ulice, opouštějí líhně (biokavárny postavené fairtrade ukrajinskými dělníky) a ve snaze rozložit společnost, tento hlavní myšlenkový proud současného světa, staví se do opozice. Postoj hipstera připomíná snad Dona Quiota v jeho nekonečné snaze uchovat fragmenty dobra ze starých časů, možná působí jako póza a naivní mladistvá snaha zlepšit korporacemi ovládaný svět a mamonem zaslepené oči lidských bytostí. Proč by jinak mladý muž, či mladá žena, v letech nejproduktivnějších dával přednost učeným debatám u šálku kávy před čistou a upřímnou radostí z dobře vykonané kopulace s partnerem zcela odlišného, nebo naprosto identického pohlaví na ponurých záchodcích maloměstské diskotéky? Ne, skutečně nyní nezabřednu do pseudosexuologického rozboru postmoderní společnosti po vzoru docenta Konvičky, ale spíše zamířím rovnou k jádru myšlenky, která se stala akcelerátorem pro napsání článku.

Hipsteři, jak je poměrně dobře známo, kromě nonkonformních názorů projevují se i esteticky. Mužská část subkultury se snaží dosáhnout rozkoše tím, že svou tvář ozdobí co nejmohutnějším a nejudržovanějším porostem vousů. Dlužno dodat, že naší redakci zatím stále chybí skutečný estetický prototyp hipstra, neboť mužská části fousy příliš nerostou a ženská se pravidelně na tváři holí. Ač nemáme plnovousy, duší jsme alternativnější než náhodně poskládané květináče a můžeme tvrdit, že i přes hluboko zakořeněnou nenávist ke škatulkování nám nezbývá nic než hluboký pád do jednoho z archetypů. Proč by nás takový pád měl znepokojovat? Protože přiznat si, že jste hipster, je nemyslitelné a ponižující, je to nálepka, které se zbavuje ještě obtížněji než cenovek na dně dárkového hrníčku. Přesto všechno se autor článku nebojí přiznat. Je hipster.

Had, který požírá sám sebe

Podle amerických studií je hipster mrtev. Psal o tom dokonce už i Reflex, takže to musí být pravda. Ostatně jak naznačil televizní dokument Kmeny, subkultura hipsterů připomíná hada, jenž požírá sám sebe. Dokonale vykreslil, jak si mladý nadějný alternativec otevřel v jednom záběru sekáč s příšerně vytahanými a nevkusnými svetry a v druhém záběru ho pro malé tržby zavřel, protože přeci nemůžete prodávat svetry pro hipstery, když si nikdo z nich nepřizná, že je hipster. Pro konzervativní, racionální a materialisticky založené občany musel takový obraz působit komickým dojmem. Není divu, na koho by nepůsobil? Pro případ, že by divákovi nestačil neúspěšný podnikatel, přidali autoři slečnu s transparentními brýlemi. Ostatně dokument lze snadno dohledat na internetu, podívejte se sami.

Zachránci světových ekonomik nad hrobem

Douglas McWilliams ve své knize Flat White Economy nedávno popsal situaci v Londýně po té, co se vlna hipsterů pustila do podnikání. McWilliams se netají svou fascinací celou subkulturou a jejím kladným dopadem na londýnskou ekonomiku. Kreativní mladí lidé sdílejí společné byty (podle nich název knihy) a kavárny, přibývající jako houby po dešti, jim slouží místo neosobních kanceláří. K povinné výbavě patří udělátko od Applu bez kterého nedají ani ránu. A v čem vlastně podnikají? Většinou, jak popisuje situaci McWilliams, vyvíjejí nejrůznější mobilní aplikace a obecně jsou velmi technicky schopní, další část se uplatňuje v reklamně a v neposlední řadě samozřejmě tvoří podstatnou část majitelů a obsluhy kaváren. V knize se dále dočítáme o nadprůměrném zájmu o kávu v Británii, úpadku zájmu o čaj a šampaňské (jedno je příliš mainstream a druhé patří k obrazu dekadentních podnikatelů z přelomu tisíciletí). Můžeme tedy hipstery nahlížet i v poněkud jiném světle, ačkoliv abychom zůstali při zemi, musíme dodat, že nikdo neví, zda je tento ekonomický boom udržitelný dlouhodobě. Při hledání podkladů k článku, narazil jsem totiž na děsivé zvěsti o tom, že na hrobech vousaté subkultury již tančí zcela nový myšlenkový směr, yuccie (young urban creative), jenž vycucává ze sebedestruktivní kultury určité sympatické aspekty. Yuccie jako novou subkulturu definoval blogger David Infante. Ve zkratce hovoříme o hipstrech, kteří se vzdali snahy o komunitní blaho a všechnu svou energii vkládají do vlastní kreativity, z čehož chtějí vytřískat pořádný majlant.

Dnes málokdo může říci, kam se budou osudy hipsterů ubírat. Jejich předchůdci v padesátých letech zanechali nesmazatelnou stopu v anglo-americké literatuře. Ginsbergovo Kvílení stanulo pro kontroverzní obsah u soudu a stalo se zatím poslední souzenou knihou v USA. Byli to převážně opilci a feťáci, nezodpovědní floutci a političtí aktivisté, přesto lidské bytosti a skvělí literáti. Dnešní hipsteři jsou od beatníků pravda odlišní. Dalo by se říci, že tvoří určitou umírněnou frakci, která vlastně nikoho neuráží. A ano, hájím je, protože ač nemám plnovous, duší jsem král Majáles.

Jakub Mikel
Jakub Mikel (Články)
Kryptosluníčkář, někdejší šéfredaktor a ostentativní metrosexuál. Je student žurnalistiky na FF UP. Trpí utkvělou představou, že je vtipný.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit