Kdo je kdo a kdo je Charlie?

Někdo je a jiný zase není Charlie. Od sedmého ledna je průměrný uživatel sociální sítě bombardován statusy, hashtagy a podobnými nesmysly víc než Drážďany za války. Tomáš Halík není Charlie, protože to napsal do Lidovek a taky proto, že svoboda slova nesmí ohrožovat svobodu jednotlivce. Myslím, že za touto vytáčkou stojí spíše fakt, že Charlie si často bral na mušku i jeho nadřízené v Římě. Po vychladnutí prvotních emocí, vystřižených jako z filmu Vrtěti psem, lidé zjišťují, co byl vlastně Charlie Hebdo za časopis.

Charlie Hebdo vedla skupina karikaturistů, která neváhala ukázat perem (psacím) na všemožné neduhy společnosti. Již těsně po útoku se zřídka objevovaly názory, že se jednalo o antisemitskou a rasistickou redakci, která si pouze utahuje z církví a Holycaustu (znáte to, Platón vynalezl plátno…). To se některým lidičkám tuze nelíbilo. Je to prý ošklivé. Jiní zase tvrdili, že rozhodně nejsou Charlie, protože to byl odporný levičácký pamflet prolezlý anarchisty a trockisty. Nechci uvádět nikoho, kdo tento názor prosazoval, ale zásadně bych s Le Penem nesouhlasil. Charlie nebyl odporný.

Dobré PR je základ

Charlie Hebdo byl, je a díky té skvělé PR akci ze sedmého ledna a následným dotacím státu nejspíš i dál bude, podle mého skromného názoru, slušným satirickým plátkem. Ona se totiž svoboda slova může v některých chvílích křížit s pomyslnou svobodou jednotlivce, v tomto případě ale ničí osobní svoboda potlačena nebyla. Satira je drsný žánr, který ovšem patří mezi nezbytné prvky dobrého zdraví jakékoliv společnosti, i když se může někoho dotknout, zvláště pak, pokud se dotýká náboženského cítění. Nicméně je svobodným rozhodnutím většiny věřících, zda chtějí ve svého boha věřit, či ne. Rodinu si člověk nevybere, ale víru ano, zvláště pak v dnešní době, kdy je na výběr z celé řady mesiášů, věrozvěstů a obchodních řetězců. Z víry se tak v mých očích stává zcela běžný terč kritiky. Osobně si myslím, že reakce církevních hodnostářů na satiru jsou nesmyslné. Místo aby poděkovali autorům za reflexi jejich neduhů, jsou dotčeni a pouze poukazují na pravdivost posměšků.

Pochopitelně, většina satiriků si je vědoma určitého nebezpečí plynoucího z jejich činnosti, protože uražené ego nebo alterego vede k emotivním reakcím. Už Karel Havlíček Borovský věděl, že se pouští s pány na tenký led a nemusí se mu jeho piktogramy vyplatit. Jak dnes víme, polopenze v Alpách se stálým a nemalým příjmem nakonec není takový trest jako kulka do hlavy, ale určitě si Havlíček s obsluhou v hotelu vytrpěl své.

Další věcí je celková dostupnost karikatur a jiných „potenciálně společensky závadných fenoménů“. Uvážíme-li náklady, jaké Charlie Hebdo měl, pak se dostal pouze do rukou několika tisíc Pařížanů. Přesná čísla neznám, ale jelikož se mluví o možných finančních problémech, se kterými se plátek potýkal, nejspíš dvakrát na odbyt nešel. Jak lze vyčíst z dostupných zdrojů, prodejnost novin a časopisů klesá. Na předních příčkách jsou navíc bulvární plátky, kde ani satira být nemůže, protože odběratelé takových novin jsou občas rádi, že přečtou ty tři řádky, které se ukrývají v záplavě fotek přejetých celebrit a nahatých pejsků. A hodit před takového konzumenta text nebo kresbu obsahující metaforu by bylo přinejmenším odvážné. K čemu se chci skrze tyto úvahy dopracovat je realita, ve které se k výtiskům Charlie Hebdo dostali převážně čtenáři, kteří se k Charlie Hebdo dostat chtěli.

Pomůžeme a nasypeme sůl do ran

Jako kardinální nesmysl pak působí krok francouzské vlády dotovat jejich zatím poslední vydání a rozšířit jej z 60 000 výtisků na tři miliony. Takové záplavě se běžný francouzský smrtelník jen tak nevyhne, což vede pouze k tomu, že se urazí ještě více konzervativních muslimů a přilije se více ohně do vody. Zde se již nejedná o svobodu slova, nýbrž o podivný krok podivné propagandy. Pokud se karikatura proroka Mohameda dostane k lidem, kteří si ji nevyloží tak, jak byla myšlena, povede pouze k nervozitě ve společnosti. Zbytečně se lije voda do mlýna pro drobné demagogy a jiné slibotechny.

Nechme satiru žít, ale nesnažme se ji nutit všem. Pokud je dobrá, tak vždycky svůj cíl zasáhne. Závěrem už jen můžu napsat, že já sám nejsem Charlie. Já jsem Osel.